S téměř jedenácti miliony obyvatel (a dalšími téměř 14 miliony v nejbližším okolí) je dnes Soul druhou největší světovou metropolí a řadí se hned za Tokio. Počtem zahraničních návštěvníků sice zatím za nejznámějšími světovými destinacemi zaostává, ale v posledních letech se tato situace rychle zlepšuje. V roce 2012 jej za nejoblíbenější turistický cíl označili Číňané, Japonci a Thajci. Jistou roli zde hraje geografická blízkost, ale důležitá je i postupná proměna Soulu ve významné centrum „mladé“ a popové kultury, které rok od roku přitahuje stále více turistů z celého světa.
Dějiny dnešního Soulu sahají až k počátku 1. tisíciletí, kdy pod jménem Hansong existovalo přibližně na stejném místě do roku 475 hlavní město království Pekče. Další informace jsou až z 12. a 13. stol., kdy zde bylo oblíbené letní sídlo králů z dynastie Korjo. Po jejím pádu učinil zakladatel nové dynastie I Song-gje ze Soulu nové hlavní město, které se stalo na téměř 600 let srdcem celé Koreje, jíž odtud vládlo 25 králů a dva císařové dynastie Čoson. Samotné slovo Soul nemá v korejštině jiný význam než „hlavní město“, až do roku 1910 se ale užívalo také jméno Hanjang.
Jako sídlo korejských králů byl Soul budován podle vzoru sídelních měst čínských císařů. Vše bylo podřízeno přísným pravidlům tradiční čínské metody feng-šuej. Město mělo obdélníkový půdorys, všechny hlavní ulice byly rovné a křížily se v pravých úhlech. V hradbách bylo osm bran, z nichž pět se zachovalo do současnosti. Hlavní vstup tvořila Velká jižní brána (Namtemun), od níž vedla severním směrem asi 2 km dlouhá centrální městská třída, na jejímž konci stál Kjongbokkung (Gyeongbokgung), Palác zářícího štěstí. Šlo o rozsáhlý komplex asi 330 budov, který byl roku 1394 projektován v podobném stylu jako Zakázané město v Pekingu, jehož stavba byla zahájena o něco později (1406), ale je výrazně větší a především zůstalo do značné míry zachováno v původním stavu. Palác zářícího štěstí byl několikrát silně poškozen, a korejští králové tak sídlili střídavě ještě v pěti dalších palácích, které dnes lze všechny navštívit.
Tradiční magistrála spojující Velkou jižní bránu s nejstarším Palácem zářícího štěstí si ale uchovala původní význam až do roku 1910, kdy Japonsko celou Koreu anektovalo. Ze Soulu se stalo Keidžó, a aby Japonci demonstrovali svou nadvládu, vystavěli si v roce 1926 monumentální sídlo svého guvernéra a jeho správního úřadu v jižní části bývalého královského paláce. Symbolicky tak přeťali původní městskou tepnu. Sídelní budova byla v době svého vzniku největší železobetonovou stavbou nejen v Soulu, ale v celé Asii. Přestože byla architektonicky velmi zajímavá, Jihokorejci ji nenáviděli. Chtěli ji hned po roce 1945 zbořit, ale neměli na to finance. A tak zde téměř 40 let sídlila nejdřív americká vojenská správa, pak jihokorejská vláda a nakonec Národní muzeum. Teprve v roce 1997 byla japonská stavba zbořena a vláda zahájila velkorysý a nákladný projekt rekonstrukce celého paláce. Po jejím dokončení (až po roce 2020) to bude zřejmě největší turistický magnet Soulu. K nejvíce navštěvovaným památkám hlavního města ale patří již dnes.
Prohlídku historického centra je i dnes vhodné začít právě procházkou od Velké jižní brány k Paláci zářícího štěstí. Hlavní třídu v severní části křižují dvě rovnoběžné nákupní ulice dlouhé několik kilometrů, které obě určitě stojí rovněž za vidění. Jmenují se Čongno (Jongno – Zvonová třída) a Ulčiro (Euljiro – Ulčiho třída). Jmény je však takto označeno jen několik velkých ulic v centru města, hlavně kvůli turistům. Jinak se veškeré adresy (soukromé, ale třeba i restaurací) udávají vždy jménem čtvrti, okrsku a bloku plus určitým číselným údajem, který ale není přímo číslem domu. Hledání čehokoli je proto vždy dost složité.
Na Zvonové třídě stojí zvonice Posingak, která bývala považována za střed starého města. Za dynastie Čoson se zde večer ve 22:00 oznamovalo 28 údery na zvon uzavření městských bran a ráno ve 4:00 naopak 33 úderů hlásilo, že se brány otevírají. Dnes se zde 12 údery oznamuje každý den poledne. Když půjdeme od zvonice dál k východu, dostaneme se až k Velké východní bráně. Naopak severním směrem leží poblíž pozoruhodný buddhistický klášter Čogjesa, centrum buddhistické sekty Čogje.
Atmosféru staré konfuciánské Koreje lze asi nejlépe procítit v Paláci prosperující ctnosti Čchangdokkung (Changdeokgung), jehož rekonstrukce již byla dokončena. Jeho součástí je i proslulá Tajná zahrada (Piwon), kam chodili králové odpočívat. V roce 1997 byl palác zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Najdeme na něm také konfuciánskou svatyni Čongmjo (Jongmyo), v níž se konají pravidelné obřady na památku panovníků z dynastie Čoson.
Dnes zaujímá historické jádro města jen nepatrnou část rozlohy celé metropole a moderní Soul žije úplně jiným rytmem. Přesto je zajímavé, že pozici nejatraktivnější obchodní čtvrti s nejvyšší cenou pronájmů zatím stále drží Mjongd…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Korea