Myslíte, že stavba vytvořená podle více než 300 let starých plánů, se může stát stavbou, ba dokonce novostavbou roku? Mariánská Týnice, konkrétně východní ambit proboštství, takovou stavbou skutečně je!
Osada Mariánský Týnec, která je dnes součástí města Kralovice, není zrovna pupek světa. Četnost spojů veřejné dopravy tomu odpovídá, a tak pokud nejedete autem, budete nejspíš muset k dosažení tohoto cíle vynaložit trochu vlastních sil. Ale to není vůbec marné. Prospěje to zdraví a ještě přinese zajímavé zážitky. Z Plas sem můžete dojít po svých po tradiční poutní Staré cestě, kterou zmiňujeme v předešlém článku, nebo dojet na kole po cyklostezce Baroko I, jedné ze tří, které se rozbíhají z Plas na všechny strany a směřují k četným, převážně drobnějším barokním památkám v Plzeňském kraji. Komu přijde těch 10 km příliš, může zvolit značenou turistickou stezku z Kralovic, po které to jsou jen 2 km. Alespoň na chvilku se tady potkáte s naučnou stezkou Cesta jediného boha, na jedné z jejích zastávek se dozvíte leccos o askezi jako životním názoru a můžete přemýšlet, jaké by to bylo strávit nějakých 40 let na sloupu jako Šimon Stylita. Milovníky přírody zase potěší informace o bohatém ptačím světě, který obklopuje Kralovický potok, podél něhož vede cesta. Mohou si být jisti, že nějakého zástupce zdejší avifauny určitě spatří na vlastní oči.
Důvod, proč zamířit do Mariánského Týnce, je jednoduchý. Stojí tam bývalé cisterciácké proboštství Mariánská Týnice s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie, v obou případech dílo Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Jakýsi Roman z Týnce odkázal svůj statek v roce 1230 za spásu své duše plaskému klášteru. Nejpozději v roce 1250 už tady stála kaple zasvěcená Panně Marii, patronce cisterciáckého řádu. Od té doby také Týnec (postupně stále častěji zvaný Týnice) dostal přídomek „mariánský“. Na počátku 16. stol. vzniklo pro zdejší kapli nebo možná už kostelík krásné sousoší Zvěstování, jemuž začalo být záhy připisováno zázračné působení, a do Mariánské Týnice za ním začali přicházet první poutníci. Uzdravujících zázraků způsobených zdejší Pannou Marií, jež byla rovněž vyhledávanou přímluvkyní za déšť v dobách sucha, přibývalo a adekvátně tomu se zvyšovalo i množství poutníků. Plaský opat Ondřej Trojer nechal u několikrát zvětšovaného kostelíka postavit ke konci 17. stol. raně barokní ambit a v roce 1699 tu zřídil proboštství, zjednodušeně řečeno jakousi pobočku mateřského kláštera, přičemž hlavním úkolem zdejších řeholníků byla služba stále početnějším mariánským poutníkům.
Trojerův nástupce v opatském úřadu Eugen Tyttl přišel s vizí úplně nového poutního areálu. Oslovil s ní Santiniho, který navrhl netradiční řešení – kostel na půdorysu rovnoramenného kříže, nad křížením s mohutnou centrální kopulí završenou kamennou lucernou, se dvěma ambity přiléhajícími ke kostelu na západní a východní straně a s budovou proboštství se dvěma vysokými věžemi na straně jižní. Jak bylo pro Santiniho typické, stavba obsahuje řadu prvků posvátné geometrie. Vychází z principů, podle nichž se stavěly už gotické katedrály, když základním prvkem rozvrhnutí celé stavby je čtverec půdorysu křížení. Pokud přicházíme k areálu od jihu po Staré cestě, uvidíme, že obrys jeho jižního průčelí tvoří rovnoramenný trojúhelník. Kdybychom ho překlopili dopředu a dozadu do plochy, dostaneme právě onen výchozí čtverec. Na většinu návštěvníků nezatížených symbolickou architekturou ale celý areál zapůsobí jednoduše tím, že ho vnímají jako krásný, aniž by bylo třeba složitě přemýšlet, proč tomu tak je. Jednu věc ale musíme v souvislosti se Santiniho plánem přece jen ještě připomenout. Kompozice dvou ambitů po stranách centrální kostelní stavby nemá v celé barokní Evropě obdobu – s jedinou výjimkou, jíž je další Santiniho poutní areál ve Křtinách u Brna.
Základní kámen k novému poutnímu areálu byl položen v roce 1711. Pracovalo se tu ještě dlouho po Santiniho smrti, kostel byl vysvěcen v roce 1762, budova proboštství dokončena ještě o dva roky později, až v roce 1777 bylo do nového kostela přeneseno ze starého uctívané sousoší Zvěstování a stavba východního ambitu byla před zrušením plaského kláštera roku 1785 pouze zahájena. Náboženský fond, který převzal nemovitosti zrušených klášterů, budovy ještě alespoň udržoval, ale skutečná zkáza přišla po roce 1826, kdy panství plaského kláštera koupil kancléř Metternich. Ke svému majetku přistupoval čistě pragmaticky, co se mu nehodilo, o to se nestaral – a opuštěná kostelní stavba k ničemu nebyla. V lednu 1920 se zřítila kopule a klenby kaplí západního ambitu, ale někteří dobrovolníci se nechtěli smířit se zánikem tohoto místa. Dobrovolný spolek v čele s architektem Hanušem Zápalem stavbu provizorně zastřešil a začal ji zvolna opravovat. V roce 1952 bylo do Mariánské Týnice umístěno tehdejší okresní muzeum, což bylo podnětem k opravě areálu, která se ale soustředila hlavně na budovu proboštství. Teprve v 90. letech se nastartovala celková památková obnova směřující k tomu, aby se areál vrátil do podoby, jakou měl mít podle Santiniho projektu. Byly obnoveny fasády, znovu osazeny věže nad proboštstvím a v roce 2000 rekonstruována i kopule kostela. Celková rehabilitace poutního areálu pak měla závěrečné logické vyústění – dostavbu nikdy dříve neexistujícího východního ambitu podle původního Santiniho plánu. Začalo se s ní v roce 2017, o tři roky později dostal projekt dostavby titul Stavba roku Plzeňského kraje 2020 v kategorii „Novostavby budov“, v roce 2021 byla stavba dokončena a následně získala v celorepublikové soutěži Stavba roku 2022 Cenu hlavního partnera společnosti Baumit. A ruku na srdce – kdybyste nevěděli nic o historii areálu a o dostavbě, poznali byste na první pohled, který z ambitů je skoro o tři století starší? Vždyť i výmalba východního ambitu respektuje stejný ikonografický program oslavy Panny Marie a cisterciáckého řádu, jaký byl zvolen v západním, a akademický malíř Jan Spěváček se plně přizpůsobil stylu svého dávného předchůdce, nejvýznamnějšího plzeňského rokokového malíře Františka Julia Luxe.
Poutní areál má ve správě a užívání Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Pro návštěvníky zde má přichystány dva prohlídkové okruhy, které jsou přístupné individuálně, bez průvodce. První zahrnuje kostel, západní a východní ambit a přízemí proboštství s expozicí věnovanou poutnictví, baroku a Santiniho stavbám. Všechny Santiniho stavby u nás tu jsou představeny na fotografiích, ty západočeské pak také pomocí tzv. struktivních architektonických modelů, které nejsou pouhou zmenšeninou stavby, ale přepisem její nosné struktury. V patře jsou pak stálé expozice Kultura a vzdělanost severního Plzeňska, Život ve městě, Národopisná expozice a k tomu v někdejším refektáři vždy nějaká krátkodobá výstava. V galerii světců spatří návštěvníci i slavné sousoší Zvěstování, ovšem v podobě věrné sádrové kopie z roku 1995. Originál z lipového dřeva získali po zrušení kláštera kralovičtí měšťané, kteří ho umístili do tamního kostela sv. Petra a Pavla, kde je dodnes. Kouzlo bezprostředního setkání s pozdně středověkými originály zajistí fragmenty oltáře z kaple sv. Jana Křtitele v Hodyni – trojice plastik světců, oltářní křídlo a malovaná predela. V pestré směsici dalších exponátů si každý určitě najde to své – od archeologických nálezů, Melantrichovy Bible či zajímavé sbírky včelích úlů až po ukázky, jak vypadala v 19. stol. slévárenská dílna, školní třída nebo světnice venkovského domu. A v rámci původní výmalby refektáře uvidíte i dobové vyobrazení ideální podoby zdejšího areálu.
Další články z vydání o Plzeňsku najdete zde