Desetimilionová Káhira je živým, energií nabitým městem, možná až příliš živým pro návštěvníka, který ji napoprvé vidí z pozice řidiče za volantem (to raději ne) nebo z pozice spolujezdce v taxíku (zvykneme si). Ale pro turistu bloumajícího pěšky mezi stinnými parky, památkami a přívětivými kavárničkami je místem příjemných a nezapomenutelných zážitků.
Káhira je přibližně o tisíc, případně dokonce o 1300 let (podle toho, kterou událost považujeme za její vznik) mladší než Alexandrie, ale její dějiny a množství pamětihodností daleko přesahují možnosti jednoho článku. Nabídnout zde můžeme jen výběr toho nejdůležitějšího.
Když Arabové v roce 641 poprvé dobyli Egypt, zvolili si za centrum své moci bezvýznamnou osadu v jižní části nilské delty, kterou v 1. stol. založili Římané jako základnu pro jednu ze svých legií. Dali jí tenkrát jméno Babylón a řádně ji opevnili. Křesťané ji pak po roce 313 zkrášlili řadou sakrálních staveb. Arabští dobyvatelé si před Babylónem zřídili vlastní stálý tábor, nazvaný Fustát, který se později změnil v jejich první město na Nilu rozkládající se v místech dnešní staré části Káhiry. Ani arabský svět nebyl prost vnitřních rozporů a krvavých střetnutí, v nichž soupeřili Umajjovci s Abbásovci a Fátimovci. Všechny tři dynastie užívaly titul chalífy. Ší’itští Fátimovci ovládli většinu severní Afriky, zatímco Egypt byl provincií sunnitského abbásovského chalífátu s centrem v Bagdádu. V roce 969 fátimovské vojsko vstoupilo do Egypta, dobylo Fustát a rychle ovládlo celou zemi. Vojevůdce Džauhar začal v sousedství Fustátu budovat nové město jako sídlo vládce fátimovského chalífátu. Tuto rezidenční čtvrť nazval „Vítěznou“ podle planety Marsu, arabsky al-qáhir – a tak vzniklo Město vítězné, al-Medína al-qáhira.
A Káhira pak skutečně „zářila“ mezi všemi arabskými městy, i přes různá úskalí historie, převraty, obléhání i požáry, a to i za následujících mamlúckých vládců po roce 1250. Ti zejména milovali okázalou nádheru a město obohatili množstvím paláců, mešit a zahrad. Jeho zvelebování pokračovalo jistou setrvačností i poté, co se roku 1517 Egypta zmocnili Turci a Káhira se stala provinčním městem Osmanské říše.
Po napoleonských válkách a převratu Muhammada Alího roku 1811, kdy se mladý důstojník albánského původu (narozený na řeckém ostrově Thasu) vzepřel vládě sultána v Istanbulu, bezostyšně dal vyvraždit představitele mamlúcké elity a založil v Egyptě vlastní dynastii, následoval rozvoj země a zejména Káhiry ve zcela evropském duchu. Hloubily se paroplavební kanály, budovala se železniční síť a Káhira se stala oblíbeným, ba módním městem literátů a snílků. I sebe nechal Muhammad Alí zvěčnit vybudováním mešity v areálu Citadely nad městem, jež nese jeho jméno, ale je známá také jako Alabastrová mešita. V jeho šlépějích pak kráčeli i další vládci, když proráželi město novými bulváry a zakládali moderní čtvrti, většinou v eklektickém stylu obdobném tomu, jenž vládl v Evropě, nehledě na množství restaurovaných památek, ve své době moderních muzeí a velkolepou stavbu Opery, postavenou k premiéře Verdiho Aidy při oslavách otevření Suezského průplavu v roce 1869. Další rozvoj města ve 20. stol. se pak už nesl v duchu uvědomělého egyptského nacionalismu, ale ani v tom nevybočoval z nastoupené evropské kulturní orientace.
A kde začít s naší virtuální prohlídkou? Nil přitékající od jihu dělí Káhiru na dvě části – starší východní s většinou zajímavostí a mladší západní, která dosahuje až k slavné Gíze a vyznačuje se téměř „americkým“ shlukem moder…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Egypt
GALERIE