Zhruba na půl cesty z Bologne do Rimini, na hranici mezi Emilií a Romagnou, leží padesátitisícové město Faenza, původně římská Faventia. Její jméno se vyslovuje se zřetelně oddělenými samohláskami „a-e“, hlavu si nemusíme lámat ani s výslovností „z“ či „c“ na konci – jedno je spisovné, druhé v místním dialektu, a oboje tedy správně.
Jako v každém italském městě, i ve Faenze je řada zajímavých historických památek, ale svou největší proslulost si vydobyla ve středověku díky výrobě jemné keramiky, jíž dala i jméno – fajáns. Technika její výroby se objevila už v 5. stol. v jihozápadní Asii a postupně zdomácněla v celém arabském světě včetně Hispánie, odkud se pak dostala až do Itálie. Nejvíce se používala v 15. a 16. stol. a podle ostrova Mallorky (tehdy pod arabskou správou), kde Italové asi poprvé přišli do styku s tímto zbožím a přes který pak probíhala velká část obchodu, dostala fajáns i své druhé jméno: majolika.
Vesměs šlo o ručně tvarovanou nebo na kruhu točenou keramiku pokrytou bílou neprůhlednou glazurou, na niž bylo možno ještě malovat. Nanesená barva procházela dalším vypálením. Většina barev by vysokou teplotu nevydržela, nicméně existovaly výjimky – například modrá barva na bázi kovu, konkrétně kobaltu, používaná i později při dekoraci porcelánu (ostatně proto oblíbený „cibulák“ nepatří do mikrovlnky). Dekor býval různý, květinový i figurální. Po celá staletí sloužila majolika či fajáns jako náhražka za těžko dostupný a drahý východoasijský porcelán.
Ve výrobě fajánse s „čínskými“ krajinnými motivy s pagodami a dámami se slunečníky (k nimž se tu a tam připletl i nějaký ten větrný mlýn) se v 17. stol. nejvíce proslavil holandský Delft, ale dodnes se vyrábí i v Itálii, většinou z místní hlíny, a Italové sami fajáns nazývají často majolikou. Vedle měst se staletou tradicí, jako jsou Urbino nebo právě Faenza, se dnes velké oblibě těší obec Deruta nedaleko Perugie. Na výrobky z jejích dílen, signované jen jménem Deruta a často v půvabně rustikálním provedení s mírnými kazy, lze narazit na tržištích celé severní Itálie a dokonce i v obchodních domech, i když pak už v dokonalém továrním provedení a beze stop původní hrnčířské práce.
Zato za dalšími zajímavostmi musíme přímo do Faenzy. I přes těžké škody, které utrpělo za 2. sv. války, se město může pochlubit řadou zajímavých památek. Má původní gotické hradby a najdeme zde i několik hezkých paláců. Na podlouhlém náměstí Piazza del Popolo, obklopeném dvoupatrovými arkádami, stojí románský vládní palác z 12. stol. a naproti němu gotická radnice z 13.–15. stol. Raně renesanční katedrálu (dóm) sv. Petra Apoštola z let 1474–1513 projektoval dokonce slavný Florenťan Giuliano da Maiano (hlavní průčelí, jako u řady jiných italských památek, nebylo nikdy dokončeno) a jeho mladší bratr Benedetto da Maiano, jeden z největších sochařů italského quattrocenta, vytvořil v jedné z kaplí dómu náhrobek raně křesťanského biskupa, sv. Savina, vyzdobený reliéfy ze života světce umučeného za Diokleciánova pronásledování křesťanů.
Ve městě je také několik muzeí věnovaných výtvarnému umění. Významná je zdejší obrazárna, kde je kromě obrazů starých mistrů vystavena též Donatellova dřevěná socha sv. Jeronýma, ale především je tu velké Muzeum keramiky (Museo delle Ceramiche) s prezentací domácí produkce a s přehledem dějin keramiky s exponáty z celého světa (včetně děl Picassových, Matissových a Chagallových).