Podle legendy rozeslal pergamský král Attalos II. své posly po kraji, aby mu našli ten pravý ráj na zemi, který mu budou všichni ostatní panovníci závidět – a oni pro něj objevili místo v zátoce pod svahy pohoří Taurus, kde se snoubila nebeská modř se smaragdovými lesy a tyrkysovým mořem. A tady vznikla ve 2. stol. př. n. l. Attaleia, pozdější Antalya. Svou lásku tu prožívala Kleopatra s Markem Antoniem, město si zamilovali císař Hadrián, seldžucký sultán Kajhusrav i prezident Atatürk.
Osídlení již v době paleolitu dokazují vykopávky v jeskyni Karain asi 30 km severně od města. Ve starověku se území dnešní provincie Antalya, o něco větší než čtvrtina Česka, rozkládalo zčásti v Pamfýlii a zčásti v Lýkii. Postupně tudy prošli Frygové, Lýdové, Peršané a Řekové. Po smrti Alexandra Makedonského tu vládli egyptští Ptolemaiovci, babylonští Seleukovci i pergamští Eumenovci, od roku 67 př. n. l. Římané, po nich Byzanc, Seldžukové a Osmané. Dalo by se tedy říci, že Antalya je na cizince dávno zvyklá.
Město Antalya, někdy označované za „hlavní město tureckého cestovního ruchu“, je dnes hlavním střediskem tzv. turecké riviéry. Ještě před 30 lety mělo asi 380 000 obyvatel, dnes je to téměř o milion více. Přesto si zejména ve své staré části uchovalo neobyčejnou útulnost. Historické jádro Kaleiҫi nad skalnatou zátokou obemykají hradby s 80 věžemi, které město chránily před nájezdy cizích uzurpátorů, ale neuchránily ho před piráty, kteří tu načas našli výhodné místo pro přepady projíždějících lodí. Roli opěrného bodu pro změnu francouzských rytířů sehrálo město za druhé křížové výpravy, rozkvětu pak dosáhlo za panství Seldžuků.
Obvyklým východiskem k poznávání města je mohutný bronzový, 6 m vysoký a 12 t těžký Atatürkův jezdecký pomník z roku 1964 na náměstí Republiky, poblíž hlavního podzemního parkoviště na severozápadním okraji Kaleiҫi. Prezident, tou dobou už skoro 30 let po smrti, tu sedí mladistvě na koni a obklopují ho polonazí muži, ale i ženy, což v islámské zemi překvapí. Pravda, mají dost mužná těla, což se vysvětluje absencí ženských modelek. Opodál stojící socha zakladatele města Attala II. je podstatně skromnější a odpovídá antickým zvyklostem, i když je novodobá.
Jednou z dominant staré části města je 40 m vysoký, zajímavě podélně žlábkovaný cihlový minaret Yivli, zdobený tyrkysovými kachlíky; pro jeho tvar se mu přezdívá „flétnový“. Seldžucký sultán Alá ad-dín Kajkubád I. jej nechal přistavět ke starší Velké mešitě (Ulu camii), jedné z prvních v Anatolii; po jejím zničení vznikla nynější mešita (Yivliminare camii) z roku 1373, při jejíž stavbě byly využity třeba i hlavice antických sloupů. Naproti mešitě je někdejší mevlevihane, společenský dům súfíjského řádu maulavíja (turecky mevlevi), v Evropě často označovaného jako bratrstvo „tančících dervišů“, v němž je dnes umístěno muzeum přibližující tento řád. V jeho zahradě stojí nezvykle střídmé mauzoleum Nigar Hatun, manželky sultána Bâyezida II., z roku 1502. Další minaret kousek vedle patří mešitě Tekeliho Mehmeda Paši, jejíž hlavní kopuli doplňují tři menší na severní straně a po jedné polokopuli na třech ostatních stranách. Vlevo od ní ční hranatá Hodinová věž (Saat kulesi). Na samém rozhraní starého a nového města najdete při hlavní Atatürkově třídě i nejcennější antickou památku, Hadriánovu bránu postavenou roku 130 při příležitosti císařovy návštěvy. Je to triumfální trojoblouk se dvěma postranními věžemi.
Nad pobřežím západně od starého města rozhodně stojí za návštěvu světově proslulé Archeologické muzeum, jehož artefakty pocházejí z mnoha okolních antických měst a byly nalezeny jak na souši, tak na mořském dně. Římské sochy a sarkofágy císařů tu v poklidu přebývají spolu s památkami z muslimských dob.
Většina domů při hlavních ulicích mívala růžovou fasádu, než si příliv lidí z venkova (za 25 let vzrostl jejich počet osmnáctkrát!) vyžádal v 80. letech mohutné bourání starých domů a výstavbu činžáků. Alespoň ta růžová barva je při projížďce městem stále patrná. Má ji i Atat…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko