Kappadokie je místo, které lidskou fantazii nikdy neunaví. V seskupeních bizarních skalních útvarů lze rozpoznávat ztvárnění různých objektů či postav, v ranním tichu a příšeří může zdejší sopečná krajina zkamenělých přeludů působit jako svět v dobách těsně po stvoření, anebo se pozorovateli může zdát, že „nádherný prostor, v němž se pohybuje, jej nevyhnutelně vede k rané tvorbě Gaudího.“ Takto Kappadokii vnímal španělský spisovatel Juan Goytisolo. Já si ji představuji jako dokonalou, leč časem opuštěnou líheň pro svérázné bytosti zvané poustevníci.
Představuji si, jak si v těchto „světu vzdálených“ místech kutají své skalní skrýše, v nichž se skrývají před nepřízní počasí a také před jinými bytostmi, které ohrožují jejich existenci. Jak se postí a modlí a podstupují těžké zkoušky, které je přiblíží k Všemocnému. Jak se rozmnožují nikoliv pohlavním stykem, nýbrž slovem víry, a jak své tmavé jeskynní modlitebny rozsvětlují obrazy svého Pána, jemuž tak oddaně slouží. Představuji si protagonisty jedinečné kapitoly v dějinách tohoto kraje skrytých údolí tak, jak by je na stránkách svých knih mohl zpodobnit Tolkien. Protože právě taková místa jako Kappadokie jsou důkazem fantastičnosti života na této planetě.
Ztracená a jen málo obydlená údolí sloužila jako ideální útočiště prvním křesťanům, kteří prchali před krutým pronásledováním. O jejich přítomnosti ve zdejších krajích nalezneme zmínku i v Prvním listu Petrově, v němž je apoštol nazývá „vyvolenými, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii.“ V roce 311, kdy císař Konstantin oficiálně uznal novou víru, byla Kappadokie již z velké části křesťanská.
O náboženské horlivosti osob, které tento kout světa obývaly, dnes hovoří stovky opuštěných kostelů a modliteben vytesaných do měkkých tufových skal. K přemítání nad pomíjivostí života je ostatně vybízela i samotná krajina Kappadokie a s ní „skály zahalené do kápí jako zkamenělý průvod kajícníků.“ Goytisolo, který podobné dojmy zaznamenal ve své eseji Za Gaudím do Kappadokie, pokračuje popisem toho, co z oněch vírou zapálených dob zůstalo. „V údolí Göreme a dál za ním, na cestě do Zelve, jsme ještě pohledem obsáhli kostely bez věřících vyhloubené do nepřístupných úbočí nebo vsunuté dovnitř kuželů, opuštěné kláštery, cely poustevníků, zdi s namalovanými nebo vytesanými kříži, pozůstatky odloučeného života anachoretů uprchlých před zuřivostí obrazoborců, obrovské skalní úly s okny, chodbičkami, schodišti, lucernami, na nichž se Kristus střídá se svatým Jiřím a drakem, svatou Kateřinou a Barborou.“
Poustevničení bylo jednou z forem života kappadockých mnichů. Tu druhou představovalo cenobitství, způsob mnišského života ve společné komunitě neboli koinobiu. V Kappadokii (např. v Gӧreme) se nachází několik klášterních komplexů s refektáři, které se podobají refektářům v klášterech na hoře Athos. Jsou v nich podlouhlé stoly vytesané z kamene, s lavicemi kolem, u nichž se mniši scházeli jednou denně ke společnému jídlu. Většinou jde o malé místnosti, které sloužily zřejmě nanejvýš 5–20 mnichům.
Na posílení mnišského života v tomto koutě světa měl velkou zásluhu sv. Basileios Veliký, významný teolog a biskup kaisarejský, který spolu se svým bratrem sv. Řehořem z Nyssy a se sv. Řehořem Naziánským položil v 2. pol. 4. stol. základy východního křesťanství. Díky nim byla také Kappadokie nazývána „zemí tří svatých“. Sv. Basileios se seznámil s klášterním životem při svých cestách po Egyptě, Sýrii a Mezopotámii. Přestože si nesmírně cenil horlivé zbožnosti a asketismu, ideál osamělého života mu už tak blízký nebyl a propagoval spíše cenobitství. Před poustevnickou samotou vyzdvihoval život v komunitách, v nichž peníze ani majetek neměly hodnotu a jejichž členové společně pracovali, modlili se i stolovali. Jeho příklad i spisy jeho bratra Řehoře o životě raných křesťanů značně ovlivnily společenský model mnišských komunit v Kappadokii. Sám Basileios byl pak vnějšímu světu velmi otevřený a z jeho dopisů je patrné, že věnoval mnoho času například nápravě zlodějů a prostitutek. Na okraji svého rodného města Kaisareia (Caesarea, dnešní Kayseri) dokonce nechal vybudovat dobročinný komplex, který byl ve své době považován za jeden z divů světa a jehož součástí byl chudobinec, hospic a nemocnice.
Nicméně se zdá, že nejběžnější formou mnišského života v Kappadokie byl systém zvaný lavra (laura), jakýsi kompromis mezi životem v koinobiu a poustevničením (anachorezí, eremitstvím). Například mimo hlavní komplex současného muzea v Gӧreme se nachází jeden veliký, detailně zdobený kostel (Tokali Kilise), který dominuje skupině klášterních komplexů v jeho blízkosti. Skupiny mnichů i jednotlivci zřejmě žili v jeho okolí a zde se scházeli každý týden ke společným modlitbám.
Nejstarší dochované kostely a kláštery v Kappadokii pocházejí z 5.–6. stol. (např. kláštery Üzümlü v Zelve nebo Özkonak Belha v Avanosu), nejvíce jich však bylo vybudováno od 9. do 11. stol. Je zřejmé, že kappadočtí stavitelé byli velmi dobře obeznámeni s byzantskou architekturou a jednotlivé prvky byly uplatňovány i v „nestandardních“ podmínkách. Dvoupatrový kostel Kubbeli v údolí Soğanlı je dokonce zvenčí upraven tak, aby vypadal jako stavba zakončená kopulí. Skalní kostely vznikaly ještě za vlády Seldžuků, kteří získali pevnou kontrolu nad tímto územím koncem 11. stol. a křesťanskou víru tolerovali.
Téměř 900 let křesťané své skalní svatostánky také neúnavně zdobili. Ani vpády Arabů v 7.–9. stol., ani obrazoborecká horlivost a dokonce ani útoky Turků mezi 9. a 12. stol. místní malířskou a řezbářskou tradici nenarušily. Množství a kvalita maleb a fresek je zvláště obdivuhodná v místech jako Zelve, Cavusin, Ürgüp, Gӧreme, Avanos, údolí Belisirma, Avcilar, Uçhisar či Ortahisar.
Asi nejkrásnější ukázky starých fresek je dnes možno zhlédnout v muzeu pod širým nebem Göreme, jehož součástí je více než deset jeskynních kostelů. Vzácné nástěnné malby s tradičními biblickými symboly či s výjevy z Nového zákona se tu zachovaly v překvapivě dobrém stavu, i když mnohým postavám scházejí oči, které pověrčiví místní seškrabali ze strachu před uhranutím. Výjimkou je Tmavý kostel, který unikl podobnému ničení díky holubímu trusu, jenž dlouho pokrýval jeho stěny. Kostel se totiž až do roku 1950 používal jako holubník a trvalo 14 let, než se podařilo holubí nadílku odstranit. Odměnou jsou fresky, které po zrestaurování patří k nejlépe zachovaným v celé Kappadokii.
Cestou z Gӧreme do Zelve, kterou zmiňuje i Goytisolo, „ještě pohledem obsáhneme“ Paşabağ, zvaný také údolí Mnichů. Zde našli ideální prostředí obdivovatelé sv. Simeona (Šimona) Stylity, askety, jenž se proslavil tím, že 37 let svého života prožil na malé plošině umístěné na vrcholu vysokého sloupu. Jeho kappadočtí následovníci využili ke své duchovní přeměně zdejší sloupovité skalní útvary a na několika z nich vystavěli také kaple. Zde, v dostatečné vzdálenosti od přízemností světského života a obklopeni pouze tichými kamennými „kajícníky“, mohli dlouho a nerušeně rozjímat.
Další články z vydání o Turecku zde