Divukrásná skalnatá oblast Kappadokie v centrální části Anatolské plošiny svírá ve svém středu městečko Nevʂehir a je ohraničena městy Kirʂehir, Aksaray, Kayseri a Niǧde. A opravdu snad nikde jinde nenajdete tak zvláštní krajinu. Skalní pyramidy s kloboučky se vytvořily po světě leckde, ale ne v takovém množství. Skalní města známe taky odjinud, ale tady existují nejen v morfologickém smyslu, nýbrž byla rovněž vyhloubena lidmi, a to v míře nevídané. I proto se ocitla už v roce 1985 na seznamu Světového dědictví UNESCO. Časopis Time zařadil Kappadokiii na páté místo z pětadvaceti „nových“divů světa.
Jméno Kappadokie pochází pravděpodobně z asyrského či staroperského Katpatuka, což znamenalo „země krásných koní“. Tomu odpovídá fakt, že už v antice kraj proslul chovem koní. Řekové si název přizpůsobili na Kappadokia, Římané na Cappadocia a Turci později na Kapadokya. Už tyto názvy naznačují, že bylo v oblasti rušno. A to nevíme, jak jí říkali ještě dávnější Chetité. Zato víme, že po rozpadu říše Alexandra Makedonského tady vzniklo samostatné království, trvající od roku 260 př. n. l. do roku 17 n. l., kdy z něj císař Tiberius učinil římskou provincií Cappadocia. Z její metropole Eusebeia se stala Caesarea (dnešní Kayseri), později důležité sídlo byzantského biskupa. Ve městě Sebasteia (Sivas) žila v 9.-10. stol. silná menšina Arménů, kteří se osvědčili jako věrní spojenci Byzantinců v bojích proti muslimům. I po porážce tureckými Seldžuky tu nadále existovaly ostrůvky řeckých křesťanů. Ve 13. stol. k nim přibyl řád bektášíja šíitského alevity Hadžiho Bektáše (Hacı Bektaş Veli) a bratrstvo Ahi Evrana – obě společenství vyznačující se náboženskou tolerancí a smyslem pro rovnoprávnost. Pravoslavní Řekové tu žili až do „velké národní výměny“ v roce 1924, alevité jsou trpěni, ale mnozí raději emigrovali.
Ještě na počátku třetihor převládala v oblasti dnešní Kappadokie močálovitá rovina. Pak se však začala pod anatolskou litosférickou desku tlačit arabská, v důsledku vyvolaného tlaku se na jihu vyvrásnilo pohoří Taurus a anatolská rovina byla vyzdvižena do tisícimetrové výše. K tomu se přidala intenzivní sopečná činnost, která dala vzniknout nejvyšším sopkám Erciyes Daǧi (3914 m n. m., nad Kayseri), Hasan Daǧi (3268 m, u Aksaray), Melendiz (2963 m) a Gölü (2143 m). Láva vychrlená z jejich jícnů pokryla krajinu a ustydla ve vrstvu sopečného tufu mocnou až 100 m. Přes ni se v další fázi vylila sice tenčí, ale o to tvrdší vrstva bazaltu. I tu však narušilo střídání horka a mrazu, do zlomů si našla cestu voda, vznikly rokle a kaňony. Erozi měkkých tufů pak dokonal vítr. Konické útvary byly na světě, navíc ozdobeny apartními klobouky z nepoddajného čediče nebo andezitu. Kde se nestačily vytvořit tyto výrazné peri bacalarɩ (pohádkové komíny), zbrázdila eroze krajinu alespoň do forem, známých například z Jižní Dakoty jako badlan…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko