Belém, česky Betlém, byl v 15. a 16. stol. rušným přístavem. Právě odtud vyrážely na své objevitelské plavby portugalské plachetnice naus, jinde v Evropě označované jako karaky či karavely. Rušná je tato čtvrť na jihozápadním okraji Lisabonu i dnes. Namísto plachetnic sem dorážejí jeden za druhým turistické autobusy. Přivážejí pasažéry dychtivé spatřit jednu z 15 portugalských památek na seznamu Světového dědictví UNESCO, jedinou v Lisabonu, slavný jeronýmský klášter. A také spolu s ním zapsanou Belémskou věž stejného stylu i stáří, jejíž silueta patří k poznávacím znamením portugalské metropole.
Belém vůbec nevypadá jako okrajová čtvrť. Městská zástavba pokračuje i za ním plynule dál k západu podél ústí Teja a snad jen místní vědí, že za Belémem už není Lisabon, nýbrž Oeiras, jiná z celkem devíti samosprávných obcí skládajících dohromady Grande Lisboa, Velký Lisabon. Lodě tu dnes zastupují hlavně malé jachty, které tu mají svá kotviště, ale vůbec to nevadí. Era dos Descobrimentos, věk objevů, tu dýchá z většiny památek, byť třeba i daleko mladších, jež samy o sobě nejslavnější období portugalských dějin nepamatují.
Typickým příkladem je Památník objevů, který se dá snadno označit za romantizující kvintesenci portugalského objevitelského (a dobyvatelského) snažení. Odhalen byl při velkolepém ceremoniálu v roce 1960 k 500. výročí úmrtí Jindřicha Mořeplavce. Jeho trochu menší první verze ale vznikla již o 20 let dříve při příležitosti výstavy Portugalský svět, kterou chtěl Salazarův Nový stát navázat na tradice světových výstav. Stylizovaná lodní příď, úplně na špičce stojí Jindřich Mořeplavec zahleděný do vod Teja, v rukou model nau. A za ním, po obou stranách kamenného plachtoví, 32 postav nějak spojených s věkem objevů. Král Afonso V., svatý princ Fernando, nešťastný mladší bratr Jindřicha Mořeplavce, který zemřel v marockém zajetí, kapitáni a objevitelé Vasco da Gama, Fernão de Magalhães, Bartolomeu Dias, Diogo Cão či Pedro Álvares Cabral, abychom jmenovali jen ty nejslavnější, umělci – básník Luís Vaz de Camões nebo malíř Nuno Gonçalves, historikové, kartografové, dobyvatelé jako Afonso de Albuquerque nebo António de Abreu a samozřejmě misionáři, mezi nimiž nemůže chybět nejslavnější z nich, byť původu neportugalského, sv. František Xaver, ale také Henrique de Coimbra či Gonçalo de Carvalho.
Střecha památníku slouží jako vyhlídková terasa. Na jedné straně Tejo a na jeho protilehlém břehu silueta Památníku Krista krále – podobnost se sochou Ježíše v Riu de Janeiro není náhodná. Tehdejší lisabonský arcibiskup ji tam uviděl při své návštěvě v roce 1934 a zatoužil vybudovat v Portugalsku něco podobného. O šest let později složili portugalští biskupové ve Fátimě slib, že nebude-li jejich země zatažena do druhé světové války, nechají postavit monumentální Kristovu sochu. Nebyla – postavili. Vysvěcen byl památník roku 1959. O pár let později se začalo stavět poslední monumentální dílo Salazarovy éry, které je ze střechy Památníku objevitelů také jako na dlani – závěsný most přes Tejo, ve své době nejdelší v Evropě a až do konce 20. stol. jediný most přes řeku v Lisabonu. Původně nesl jméno Salazara, po svržení režimu v roce 1974 dostal jméno připomínající, kdy k této „karafiátové revoluci“ došlo, a stal se z něj most 25. dubna.
Pohled z památníku kolmo dolů – teprve odtud, z výšky 52 m, vynikne ve srovnání s lidskými mravenečky, kteří po ní chodí, monumentalita kompasové růžice vyskládané z různobarevného mramoru na náklady Jihoafrické republiky v chodníku před památníkem. A teď zvednout hlavu a podívat se přímo před sebe. Za náměstím Praça do Império s geometricky uspořádanými travnatými plochami, záhony a obrovitou fontánou se táhne v délce skoro 300 m jižní průčelí jeronýmského kláštera. Za chviličku tam zamíříme, ale teď se ještě rozhlížejme dál. Směrem doprava od kláštera pokračuje další park. Ze zelených bochánků korun stromů vyčnívá bílý sloup a na něm socha Afonsa de Albuquerque, admirála, indického vicekrále a prvního vévody z Goy, jemuž se dostalo takových přídomků jako Veliký, Hrozný, Ceasar Východu nebo Lev moří. Na severním okraji parku stojí růžový Belémský palác, dnes sídlo portugalského prezidenta. Původně to byl palác královský a právě v něm přežila 1. listopadu 1755 ničivé zemětřesení královská rodina a s ní i markýz de Pombal. Vlevo od kláštera se rozprostírá rozlehlá betonová masa Belémského kulturního centra a za ní čtvrť Restelo připomínající původní jméno zdejšího přístavu. A když se otočíme ještě víc doleva a podíváme se podél břehu, spat…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lisabon