Holandská krajinomalba
Málokde jsou proměny našeho zájmu o vezdejší svět tak jasně patrné jako v případě holandské krajinomalby. A to tím spíše, že díla tamních mistrů se už po celá staletí těší pozornosti sběratelů i nejširší veřejnosti.
Nebylo tomu tak ale odjakživa. Se zánikem antické kultury, která dokázala s takovou chutí připomínat i běžné krásy a radosti reálného světa, se pozornost člověka s nástupem středověku obrátila k jiným, tehdy aktuálnějším a vyšším hodnotám. V nich už pro pozemský svět nebylo mnoho místa a dokonce i tam, kde tento svět nebo příroda hrály nějakou roli, byť jen coby doprovod k líčení biblických událostí, byly pozemské motivy redukovány na pouhé náznaky prostředí, v němž se události odehrávaly.
Proto si tolik ceníme obratu pozornosti k vezdejšímu světu a role italského malířství ve 14. stol., kdy zobrazované postavy, dosud goticky ladné a téměř nehmotné, nabývaly na tělesnosti a na anatomické věrohodnosti a kdy prostředí, do něhož byly zasazovány, začalo vykazovat zájem umělce o jeho skutečný vzhled. Giottův smysl pro prostor a posedlost italských malířů zákonitostmi perspektivy jsou obecně známy. Nelze však přehlédnout, že jejich snaha o věrohodné zobrazení člověka ve věrohodně zachyceném prostředí nevedla jen k zájmu o vzhled různých přírodnin, staveb anebo interiérů obydlí, ale i k zájmu o volnou krajinu. Někdy jen zahlédnutou sloupořadím nebo otevřeným oknem, jindy naopak vyobrazenou v plné šíři až horám nebo vodám na horizontu a oživenou v dálce plujícími koráby anebo postavičkami jezdců či lidí při polních pracích.
Právě to byl případ uměleckého směru, který se rozvinul v 15. stol. v prostředí nizozemských měst, tehdy pod vládou burgundských vévodů. Ti tehdy nevládli jen samotnému Burgundsku, ale k jejich državám patřilo i bohaté a hospodářsky vyspělé Nizozemí. V relativně nezávislých městech ovládaných kupeckým patriciátem vládl měšťanský, v chápání světa pragmatický duch, podobně jako například v soudobé Florencii, ale zde se vyznačoval jednou zvláštností: zájmem o zcela realistické, až fotograficky drobnopisné a přesné vidění světa, které se zde promítalo do veškerého výtvarného umění, knižní malbu a sochařství nevyjímaje.
Evropa už byla propojena předivem vzájemných kulturních styků a nové pojetí světa na obrazech italských malířů samozřejmě nezůstávalo v západní Evropě bez odezvy. Ale naopak ani soudobá Itálie nebyla lhostejná k nově objevované kráse průhledů k dalekým horizontům. Jistá odlišnost je tu však patrná: Italský umělec zpodoboval dominantní postavu, k níž dodával odpovídající prostředí, zatímco jeho nizozemský kolega zpodoboval do dáli rozložený prostor, do něhož postavy zasazoval. A právě tehdy, jako součást toho, co někdy nazýváme nizozemským měšťanským realismem, se zrodila tradice holandské krajinomalby. U ní s adjektivem „nizozemský“ zacházejme opatrně, protože nejpozději od 80. let 16. stol. už máme co činit se dvěma odlišnými státními útvary – na severu s protestantskou Republikou spojených provincií nizozemských, která se podle nejvýznamnější provincie nazývala též Holandská republika a zahrnovala zhruba území dnešního Nizozemska, a na jihu s katolickým Španělským Nizozemím na území většiny dnešní Belgie, přilehlé části severozápadní Francie a Lucemburska.
Ve Španělském Nizozemí byla pod svícnem katolické morálky příslovečná tma, a tak tam mohla vznikat díla vyjadřující radost ze života užívaného plnými doušky včetně erotických témat v rubensovském pojetí, byť v hávu antické mytologie. Pro severní protestantské provincie bylo něco takového nemyslitelné. Nicméně radost ze života vládla i zde – radost z poklidného života ve skromných, ale vždy naklizených a čistých příbytcích, z malebných městských zákoutí a bohatě prostřených tab…
Úplné znění článku naleznete zde