Korsika

Zdálky vypadá Korsika jako jedna jediná skála příkře vystupující nad hladinu Středozemního moře. Teprve zblízka zjistíte, že tomu tak všude není – její východní pobřeží je docela ploché. Loď vás ale přiveze buď k severnímu skalnatému pobřeží, nejspíš do Bastie, anebo spatříte nejprve ostrov z jihu, kde vás uvítá město-pevnost Bonifacio. Od neméně divoké, ale výrazně nižší Sardinie vás tu dělí pouhých 12 km, což nevydá na víc než hodinku jízdy lodí. Z italské pevniny do Bastie už cesta trvá celou noc, i když za dne loď oněch 83 km urazí podstatně rychleji. Zato od „mateřské“ (pro některé ovšem spíše macešské) Francie dělí Korsiku dlouhých 180 km.

Důvod, pro nějž se na tento ostrov ročně vydává přes milion turistů, mezi nimi i stále více Čechů, netkví ani tak v kulturně historickém dědictví (i když zrovna Bonifacio je perlou i v rámci celého Středomoří), jako spíš v přírodním bohatství. Divoká krajina, prudké horské bystřiny a vodopády, malebná horská jezera, jeskyně, rokle a kaňony, vonící piniové, bukové a dubové lesy, kaštanové a palmové háje, vinice, sady, ale především 960 km dlouhé, ze dvou třetin drsně rozeklané a neprostupnou macchií porostlé pobřeží se skvělými podmínkami pro potápění, ale i s plážemi vhodnými ke koupání a slunění – to jsou ty hlavní trumfy v korsickém rukávu. A ještě snad vůně macchie. Zdejší nejslavnější rodák Napoleon tvrdil, že podle jedinečné směsi vůní by Korsiku poznal i se zavřenýma očima.

Jméno Korsika, ve francouzštině Corse, pochází zřejmě z fénického výrazu korsai, což údajně znamená „pokrytý lesy“. Řekové ostrov nazývali Kyrnos.

Korsičané se považují za samostatný národ, odlišný od Italů i Francouzů, ačkoli dvě třetiny jejich slovníku tvoří italské výrazy a francouzsky na ostrově umějí všichni. Žijí většinou v malých vsích, které se ale neustále vylidňují. Třetina lidí bydlí v oblasti Ajaccia, další třetina kolem Bastie, kromě toho je více zalidněna už jen oblast Castagniccia a úrodná Balagne.

Se svými asi 270 tisíci obyvateli je Korsika nejřidčeji osídleným ostrovem ve Středozemním moři (mimo ostrov žije Korsičanů rozhodně víc). Na 1 km² připadá v průměru pouhých 32 lidí. Je také ostrovem nejhornatějším: 86 % povrchu tvoří hory, dvacet vrcholů dokonce překračuje magickou hranici dvou tisíc metrů, která dělá z hor velehory. Průměrná nadmořská výška Korsiky činí 568 m, zatímco u blízké Sardinie je to jen 344 m a Sicílie se ani s přispěním mohutné Etny nedostane výš než na 441 metrů.

Rozlohou je ale Korsika s 8682 km² mezi středomořskými ostrovy až čtvrtá v pořadí – za Sicílií, Sardinií a Kyprem. Do konce roku 1975 tvořila jediný departement (číslo 20), od 1.1.1976 se dělí ve dva – Jižní Korsiku (Corse-du-Sud, 2A) a Vysokou Korsiku (Haute-Corse, 2B). Je to dělení vynucené okolnostmi, o nichž ještě bude řeč, ale tak docela novodobé zas není. Už v letech 1793 a 1811 byl ostrov rozdělen ve dva departementy – Golo a Liamone.

Metropolí severu je Bastia, správním střediskem jihu pak Ajaccio, jež je od dob Napoleonových zároveň hlavním městem celého ostrova. Oficiálně po francouzsku se vyslovuje ažaksjo, ale místní mu říkají ajaču a píší po korsicku Aiacciu.

Od severního mysu Cap Corse k jižnímu Capo Pertusato měří ostrov 183 km. Od západního Capo Rosso k majáku Alistro na východním pobřeží je to sice jen 83 km, ale ty dají zabrat: jen desetikilometrový pruh totiž tvoří nížina, zbytek jsou hory. Přitom nejvyšší vrchol ostrova je vzdálen pouhých 24 km od moře, tedy od nulové nadmořské výšky!

Korsické hory jsou vesměs třetihorní, asi třetinu ale tvoří prvohorní krystalické žulové jádro, zejména na západě. Nižší severovýchod se skládá především ze zvrásněných břidlic, jež mají původ v mořských sedimentech, a z naplavenin. Horský hřbet tu vrcholí horou San Pietro (1766 m), nižší vnější pásmo vyplňuje hlavně malebný poloostrov Cap Corse, jehož srázy do moře jsou velmi impozantní. Geologický předěl prochází jako podélná deprese přibližně po linii spojující ostrov Rousse na severozápadě a ves Solenzara na jihovýchodě; zvlášť výrazně je vhloubenina patrná u města Corte. V břidlicích jsou místy ložiska pyritů a radiolaritů.

Žulovému centrálnímu jádru dominuje rozložitá skupina s nejvyšším vrcholem Korsiky Monte Cinto (2706 m), ale krásou ji předčí severněji ležící Paglia Orba (2523 m), jíž se přezdívá Korsický Matterhorn. Uprostřed ostrova vynikají vrcholy Monte Rotondo (2625 m), „zlatý“ Monte d’Oro (2391 m), skupina Monte Renoso (2357 m) a daleko na jihu Incudine (2136 m).

Pokud nejste náruživí turisté nebo cyklisté, bez auta se na Korsice těžko obejdete. Existují tu sice autobusové linky, ale ty jsou velmi náročné na čas. Hromadnou dopravu obstarává hlavně úzkokolejná železnice z Bastie do Ajaccia, s nádhernými výhledy po trase. Hřebenovka GR 20 platí za nejnáročnější dálkovou turistickou trasu celé Francie! Hlavní hřeben je prohnutý do tvaru písmena S a tvoří zároveň říční rozvodí. Spadá na obě strany řadou bočních hřbetů a údolí, které sledují starší tektonické linie procházející napříč ostrovem od skalnatých zálivů na jihozápadě zhruba k severovýchodu. Protínají jej čtyři průsmyky: Bavella (1218 m), Verde (1287 m), Vizzavona (1163 m, nejfrekventovanější) a Vergio (1464 m, nejsevernější a nejvyšší). V zimě i zjara bývají obvykle všechny pod sněhem.

Na modelaci povrchu se kupodivu i na tomto jižně položeném ostrově podílel pleistocenní ledovec, zhruba před 30 až 20 tisíci lety. Jeho pozůstatky jsou ledovcová údolí a půvabná horská plesa. Žulový materiál morén posloužil buď jako přirozená hráz jezer, nebo jako štěrková výstuž pro horské stezky.

Jižní špičku ostrova tvoří vápence a dolomity mořského původu. Slapový příboj a bouře je vybrousily do impozantních tvarů, které dotvářejí jedinečnost Bonifacia. Jinou geomorfologickou zajímavostí jsou skalní jehly (Aiguilles) nad průsmykem Bavella.

Dostatek srážek dal vzniknout mnoha horským potokům a bystřinám, které bývají v období dešťů těžko překonatelnými překážkami. Skutečné řeky jsou tu ovšem sotva dvě a obě měří kolem 80 km. Tavignano přivádí své vody z masivu Rotonda přes Corte k Alerii. O 4 km delší Golo pramení pod Monte Cinto, má u Calacuccie na svém toku malou přehradu a ústí do moře poblíž letiště Bastia-Poretta. Vodou vyhloubené rokle a soutěsky patří k nejvyhledávanějším sceneriím ostrova. Přírodně nejhodnotnější partie byly zahrnuty roku 1972 do přírodního parku Parc naturel régional de Corse.

Ani reliéf mořského dna kolem Korsiky není méně zajímavý. Celý ostrov je spolu se sousední Sardinií pokládán za zbytek starší pevniny, která poklesla do hlubin Tyrhénského moře v době geologicky relativně nedávné. Členitá podmořská krajina je domovem druhově velmi bohaté fauny a flóry, která skýtá potěšení nadšeným potápěčům z celého světa a starají se o ni rukou společnou oba dávní rivalové – Francie a Itálie. Ostatně Korsiku se Sardinií spojili do jedné provincie už Římané v roce 227 př. n. l., takže se vlastně jen rozumně uzavřel dávný kruh – alespoň na moři.

Na Korsice vládne sice mediteránní klima s horkými suchými léty a mírnými vlhkými zimami, ale na jednu nepříjemnost se připravte. Ať je večer sebeletněji, ráno budete mít stan úplně mokrý – na Sardinii za stejného počasí nebyla rosa žádná. A to je řeč o relativně suchém východním pobřeží – dvoutisícovky mají srážek v průměru čtyřikrát víc. Ti, kdo absolvovali přechod hřebenu, by mohli vyprávět.

V zimě bývá kolem 12 °C, pouze za nocí se občas vyskytne lehký mrazík. V horách je ovšem zase jinak: pravidelně tam sněží a sněhové čepice pokrývají vrcholky až do jara, takže se tam dá klidně lyžovat. Při 15 až 20 ˚C je to jistě příjemné, ale pro našince trochu z ruky. Ostatně nejvyšší vrcholky vás obšťastní pohledem na bílou pokrývku dokonce i v létě, kdy vůkol vládnou třicetistupňová vedra a ani v noci teploměr obvykle neklesá pod 20 °C. Velmi teplé dny tu bývají i na podzim, ovšem noční teploty už málokdy přesáhnou 10 °C. Extrémní teploty byly naměřeny v Ajacciu: od lednových – 8,1 °C po srpnových +40,5 °C.

Když už je řeč o počasí, nelze pominout místní větry. Málokde se totiž tak pečlivě rozlišují a popisují jako právě na Korsice, což jistě ocení zejména surfaři a jachtaři.  A to jde vesměs o letní větry!

Přímo ze severu, od Alp, vane v létě studená a suchá Tramontana. Podobné vlastnosti má i severovýchodní Mistral (Maestrale) od francouzského pobřeží. Naopak dusně vlhký vzduch přináší od severovýchodu vítr Grecale. Teplý a vlhký Levante je zodpovědný za vznik písečných dun a lagun na východním pobřeží.

Horký a vlhký jihovýchodní vítr Scirocco přináší zrnka písku až z Afriky a bývá provázen bouřkami. Vůbec nejčastěji však fouká od jihozápadu: Libeccio (Libeccu) je sice mírný, ale bývá předzvěstí deště. Větrnou růžici dotváří velmi vzácný horký západní vítr Ponente.

Existují však i speciální větry v různých úsecích jediného dne, tak jak postupuje oteplování. Pro Korsičany jsou to takové malé větříky, proto je i píší malým písmenem. Třeba mořský vánek mezziornu obvykle začíná dvě až čtyři hodiny po východu slunce, vrcholí hodinu dvě po poledni (což je v poledním žáru stejně příjemné jako zrádné) a končí hodinu dvě před západem slunce. V noci nastupuje vládu vítr terranu. Jak název napovídá, vane z pevniny, a to v časných ranních hodinách. Námořníci ho poznají i podle kořeněné vůně macchie, kterou s sebou přináší. Tu asi měl na mysli Napoleon, když tvrdil, že Korsiku pozná i se zavřenýma očima podle její charakteristické vůně. Jak známo, velký vojevůdce toho moc nenaspal, takže představit si ho za úsvitu na lodi nehraničí s nijak bujnou fantazií.

Příznivci plachet by rozhodně měli mít na paměti, že směr i síla větru se mohou měnit mys od mysu. Tam, kde spadají skály takřka kolmo do moře, je třeba počítat s burácivým příbojem, jehož účinky se projevují i daleko na otevřeném moři. Slapový interval je půldenní – to znamená, že příliv a odliv přicházejí dvakrát za den. Nejsilnější jsou díky přídatnému účinku přitažlivosti Slunce za úplňku nebo novu. Rozdíl mezi ranní a večerní hladinou dosahuje na Korsice maximálně 10 cm, ovšem slušný vítr s tímto údajem může pořádně zamíchat.