Středověké feudální hrady patří k oblíbeným turistickým cílům v mnoha evropských zemích a podobně také návštěvníci Japonska rádi obdivují tamější samurajské hrady (v japonštině širo nebo džó). Jsou to vesměs bývalá sídla významných samurajských rodů, a přestože mají s evropskými hrady ledacos společného, v mnoha směrech se od nich výrazně liší. To je přirozeně dáno faktem, že dějiny Japonska mají s dějinami feudální Evropy jen málo shodných rysů.
Evropský středověk byl obdobím nekončících vojenských střetů a konfliktů. Některé šlechtické rody uzavíraly koalice a sílily, jiné byly v důležitých bitvách poraženy a zmizely v zapomnění. Významnou roli v těchto bojích hrály opevněné hrady. Tisíce se jich zachovaly do současnosti. V Japonsku bylo všechno jinak. Podle oficiální historiografie vládli vždy jen císařové z jediné dynastie: počínaje od Džimmua, který jako přímý potomek bohyně Slunce Amaterasu nastoupil na trůn v roce 660 před n. l., až po současného 126. císaře Naruhita. Kredit takovéto dynastie, která vychází přímo z nebes, je přirozeně extrémně vysoký, a proto se ji žádný Japonec nikdy nepokusil svrhnout – jak se běžně stávalo v Evropě a občas třeba i v Číně. Japonští císařové si proto nikdy žádné opevněné hrady stavět nemuseli.
V historické době, za jejíž počátek se nejčastěji považuje vláda 26. císaře Keitaie (507–531), se různé mocenské boje Japonsku nevyhnuly, ale probíhaly jinak než v Evropě. Formálně sice vládli císařové ze stále stejné dynastie, ale faktickou moc držel v rukou obvykle někdo úplně jiný – a na této úrovni už mohly být boje velmi tvrdé. To platilo již za éry Haian (794–1192), která vstoupila do dějin jako doba míru a všeobecného kulturního rozkvětu. V sídelním městě Heiankjó (pozdější Kjóto) se všechno točilo kolem císaře a jeho dvora, ale skutečnými vládci byli lidé z rodu Fudžiwara. Ani oni se ale dlouho o své postavení bát nemuseli. Po dobu více než dvou staletí jim to zajišťovalo jednoduché pravidlo, že císařové jsou povinni vybírat si své ženy vždy právě jen z jejich rodu.
Od konce 11. stol. se ale vše začalo měnit. Vypukl velký konflikt mezi rody Taira a Minamoto a vítězného Joritoma z rodu Minamoto roku 1192 jmenoval císař prvním šógunem – vojenským vládcem země se sídlem v Kamakuře. Během mnohaletých bojů se mezi Joritomem a asi dvěma tisíci přímých vazalů vytvořil zvláštní vztah, kdy Joritomo garantoval podřízeným nejen ochranu životů, ale také právo na vlastnictví půdy. Oni přitom byli připraveni kdykoli za něj v boji obětovat život. Tito lidé se pak stali zakladateli později velmi početné vrstvy samurajů, která se proměnila ve vojenskou ar…
Úplné znění článku naleznete zde