Spící sopka Fudži (milovníky Japonska též někdy nesprávně nazývaná Fudžijama) je se svou nadmořskou výškou 3776 m a charakteristickou siluetou nepochybně nejznámějším symbolem Japonska. Leží na rozhraní prefektur Šizuoka a Jamanaši a v posledních letech se stala turistickou atrakcí, na kterou se – zejména v letních měsících – stojí fronty.
Fudži je oficiálně přístupná od 1. července (z prefektury Jamanaši), resp. od 10. července (z prefektury Šizuoka) a své brány zavírá 10. září. Vzhledem k aktuálním meteorologickým podmínkám může ale docházet k posunům a definitivní datum zpřístupnění (jamabiraki, doslova „otevření hory“) bývá oznamováno v průběhu června. Přestože je výstup možný pouze ve vrcholném létě, má místní horská služba pravidelně plné ruce práce s turisty, kteří se rozhodli zdolat horu „nalehko“. V Japonsku se říká, že kdo na horu Fudži vystoupí jednou, je blázen, kdo podruhé, je blázen tuplovaný. Slavnou horu můžete spatřit i ze šinkansenu na trati mezi Tokiem a Ósakou či Kjótem (při cestě z Tokia ve směru jízdy vpravo), pokud ji však nebudou halit mračna. Dobře viditelná je hlavně na podzim a v zimě, ale člověk nikdy neví.
Hora Fudži je dodnes posvátná, o čemž svědčí i to, že se o ní hovoří v životném rodě (japonština používá pro životný a neživotný rod jiná slovesa). Uctívá se jako božstvo. Pokladnice šintoistické svatyně Fudžisan Hongú Sengen Taiša v městě Fudžinomija uchovává svitek, jímž Takeda Šingen, slavný vojevůdce a válečný stratég z 16. stol., žádá božstvo – horu Fudži – o přízeň a štěstí v boji s klanem Hódžó. Podobných prosebných dopisů významných osob nalezneme v historii Japonska celou řadu, jejich pisateli byli i Tojotomi Hidejoši, Ašikaga Takaudži a konečně též „sjednotitel“ Japonska, šógun Tokugawa Iejasu.
Již v roce 1193 uspořádal zakladatel a první šógun Kamakurského šógunátu Minamoto no Joritomo na úpatí hory slavný hon (makigari), jehož se zúčastnilo na třicet tisíc jemu poddaných válečníků. Cílem monstrózní akce bylo upozornit na rostoucí sílu rodu Minamoto a na nově vzniklý šógunát Kamakura (1185), který se v následujících letech stal úhlavním sokem šlechty z Mijaka (dnešní Kjóto), které se do té doby na „východní provincie“ dívalo jako na bezvýznamný venkov.
Fudži se však „symbolem“ Japonska stala až později, neboť ještě v průběhu historické doby Kamakura (1185–1333) se oči a víra Japonců upíraly více k hoře Hiei a dalším horským masivům poblíž Kjóta, které bylo hlavním městem, kde sídlil císař. Hora Fudži tak byla pro tehdejší politické a kulturní centrum kdesi v nedohlednu. Svědčí o tom i množství básní waka od dvořanů z předchozí doby Heian (794–1185). Ti opěvovali spíše hory poblíž Kjóta (Jošino, Mikasa a další) a jen letmo se v myšlenkách upínali ke „vzdálené“ hoře Fudži. Romantici mezi nimi připodobňovali tehdy ještě činnou sopku Fudži k žáru planoucímu v srdcích zasažených láskou.
Zlom nastal právě v okamžiku, kdy k Fudži svou víru obrátili slavní vojevůdci japonských dějin, brojící proti dvořanům starobylého dvorského Mijaka. Minamoto no Joritomo připodobnil mohutný vulkán ji své rostoucí a nezlomné moci. Podobného příměru využil šestý šógun Ašikaga Jošinori v roce 1432. Uskutečnil „obdivný zájezd“ k hoře Fudži, na nějž pozval na 4000 zástupců šlechty a nejvyšších vojenských kruhů. Hoře věnoval báseň, v níž vylíčil její neobyčejnou krásu, nepopsatelnou lidskými slovy. Mnozí šlechtici pak obratem ve své poezii připodobnili Jošinoriho k hoře Fudži, čímž jí de facto učinili (tedy Jošinoriho) svrchovaným symbolem Japonska. Vojevůdce Tojotomi Hidejoši si v 2. pol. 16. stol. nechal horu Fudži vyšít na svůj vojenský kabátec džinbaori – využil hry se slovy, kdy Fudži psáno jinými znaky a čteno fuši znamená „nesmrtelný“. Jako synonymum pro nesmrtelnost se pak hora stala motivem zdobícím válečné přílbice, koňská sedla apod.
Nesmíme zapomínat, že Fudži je i dnes aktivní sopkou, která se naposledy probudila k životu mohutnou erupcí v roce 1707, v historické době Edo. Možná budete překvapeni, ale právě v době Edo se stala populární také mezi prostým lidem a měšťany. Vše spojené s její mohutnou silou představuje dodnes gorijaku – volně přeloženo „požehnání božstev“. V době Edo se vytvářely skupiny věřících sdružených do tzv. Fudžikó, kterých bylo jen v Edu (dnešním Tokiu) na tisíc. V organizovaných „zájezdech“ podnikali na Fudži poutě. Před samotným výstupem se „očišťovali“ průchodem výdutí v zatuhlé lávě, která se dodnes nachází ve svatyni Mucumuro Sengen džindža. Říká se, že vznikla během erupce v roce 800. Poutníkům před několika sty lety svým vzezřením připomínala vnitřek ženského lůna, odtud název tainai-meguri („putování lůnem“). „Návratem“ do mateřského lůna a opětovným příchodem na svět lidé věřili ve znovuzrození. Jedině tak mohli ve zdraví dosáhnout vrcholu posvátné hory. Pro mnoho z nich nesla gorijaku v podobě bezpečného porodu a zdraví. Zajímavé je, že lidé z Eda se k víře v horu Fudži utíkali i v krušných časech zdražování rýže šógunátem a věřili, že poutí na horu docílí společnosti bez válek, kde si budou všichni rovni. Fudži leží západně od Eda, takže byla viditelná ze všech důležitých míst. Pro obyvatele města představovala viditelný zdroj síly a energie. Víra v duchovní sílu hor (sangaku šinkó) se postupem času kromě samotného výstupu na horu Fudži proměnila v její uctívání pouhým pohledem na horu v dáli. I tak bylo možné získat gorijaku.
Pouť na vrchol trvala v době Edo asi týden a nesla s sebou požadavky nejen na kondici, ale i na měšec. Proto i dnes nalezneme v Tokiu mnoho míst, jejichž název svědčí o pohledu na Fudži (např. Fudžimizaka), přestože z nich pro novodobou zástavbu již horu neuvidíte. Dalším důvodem k „detašovanému“ uctívání byla skutečnost, že ženám byl výstup na ni zakázán, mohly dojít pouze k výše zmíněné svatyni Mucumuro. Historické prameny uvádějí, že na Fudži poprvé vystoupila až v roce 1832 Takajama Tacu, ale inkognito v mužském oblečení. Oficiálně byl ženám povolen výstup na až v roce 1868. Jiným důmyslným projevem víry v horu zejména v Edu a přilehlé oblasti Kantó bylo vytváření tzv. Fudžizuka – uměle navršených pahorků připomínajících tvarem Fudži, často i s umělou grottou připomínající výduť ve svatyni Mucumuro. Ke stavbě pahorků sloužily kameny ztuhlé lávy, které se vozily přímo z hory. Na vrcholku takového pahorku stojí – podobně jako na vrcholu hory Fudži – svatyně Okumija. Rozmach pahorků Fudžizuka umožnil neomezenému počtu věřících pomodlit se a získat stejný gorijaku, jako kdyby navštívili skutečnou horu.
Už před tím, než se Japonsko otevřelo okolnímu světu (v roce 1868 došlo k restauraci Meidži), sloužila hora Fudži i diplomaticky – japonský šógunátní protokol dobře věděl, že svitkové obrazy hory potěší jeho politické protějšky v zahraničí. Současně byla stále symbolem svrchovaného vládce Japonska, šóguna. V učebnicích pro japonské základní školy doby Meidži byla Fudži dokonce označována za „nejkrásnější horu světa“ a popisována coby ideální tvar vybrané japonské estetiky, který sloužil jako politický nástroj k výchově k vlastenectví a k vytváření všeobecného povědomí o výjimečnosti japonského národa.
Tyto snahy později eskalovaly v historickém období Šówa, zejména po roce 1937, kdy došlo k druhé čínsko-japonské válce a následnému zapojení Japonska do 2. sv. války. Hora byla vyzdvihována jako symbol bojového ducha a sjednocení japonského národa. V mnoha publikacích ji propaganda povolovala znázorňovat pouze jako posvátnou horu s vojáky nebo vojenskou technikou v popředí. Známý je případ režiséra a scénáristy Fumio Kameie, který v roce 1941 natočil vědecký dokumentární film o hoře Fudži a byl zatčen vojenskou policií. Neznázornil jí totiž jako posvátné místo poskytující bojového ducha japonské armádě, ale čistě jako činný stratovulkán. Ve stejném roce Japonsko vstoupilo do války v Tichomoří a vyobrazení Fudži se začala objevovat na křídlech bojových letounů kamikaze.
V roce 2013 byla hora po dlouhých letech váhání, způsobených jejím znečištěním odpadky, konečně zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO jako „posvátné místo a zdroj umělecké inspirace.“ V současné době se však opět – pro svou zdánlivě snadnou dosažitelnost – potýká s nadměrným turismem, vedoucím k devastaci přírody bezohledným chováním, jejím zamořováním odpadky a rostoucími emisemi CO2. Turisté se mnohdy snaží zdolat Fudži v co nejkratším čase a přes noc, aby si mohli dopřát pohled na goraikó – první ranní paprsky slunce, ale zapomínají na vysokohorské oblečení a neuvědomují si hrozící nebezpeční akutní horské nemoci.
Na závěr mi dovolte připomenout jednu méně známou českou stopu. Na Nový rok 1912 se český technik a obchodník Karel Jan Hora, působící v Japonsku a činný v prvním Japonském automobilovém klubu, zúčastnil spolu s dalšími dvěma Čechy, architektem Janem Letzelem a polyglotem Aloisem Richardem Nyklem, vyjížďky celkem 37 motoristů, z nichž pět řídilo vozy Laurin & Klement, které Hora do Japonska s oběma jmenovanými dovážel. Dojeli až do místa zvaného Umagaeši ve výšce 1450 m n. m., a stali se tak vůbec prvními, kteří se na horu Fudži dostali tak vysoko automobilem.