Básník Nedžad Ibrišimović tvrdí, že „v zimě Bosna celou noc stříbrem zvoní“. Spisovatel Andjelko Vuletić zase velebí Hercegovinu, kde „bzučí včela na akátovém a čilimníkovém květu a taje skála pod sluncem a hučí Neretva a šumí Trebišnjica … a naze se modrá nebe“. Nicméně doyen tamní poezie, Hercegovec Mehmedalija „Mak“ Dizdar uvnitř tohoto líbivého kaleidoskopu svými verši prorocky varuje, že „když Bosna procitne ze sna“, tak „je vzpurná a hrozná“.
Bosna a Hercegovina patří geograficky do západní poloviny Balkánského poloostrova, geomorfologicky přísluší většina území k Dinárské horské soustavě, pouze rovinaté Posáví je součástí Panonské pánve. U Neumu pak Bosna a Hercegovina dosahuje až k Jaderskému moři, její pobřeží však měří jen něco přes 20 km. Tento úsek je výsledkem pragmatických vztahů Dubrovnické republiky a Osmanské říše, kdy turecké koridory chránily Dubrovník před jeho rozpínavým konkurentem – Benátkami.
Obdivuhodnou přírodu Bosny a Hercegoviny zformovalo klima mírného pásu střední Evropy, dále hřejivé subtropy Středomoří a korunu jí nasadily vysoké hory. Nejvyšším vrcholem země je Maglić (2386 m), který se vypíná ve stejnojmenném pohoří, jež tvoří součást národního parku Sutjeska. V něm najdeme rovněž Perućicu, nejstarší evropský prales, který svým jedinečným stavem odpovídá přirozeným lesům, jaké pokrývaly náš světadíl před 20 000 lety. Království hřmících vodopádů představuje národní park Una, hustá síť značených cest křižuje národní park Kozara a obtížně přístupné zůstávají partie málo známého národního parku Drina, který chrání divoký kaňon u hranice se Srbskem, kde na přirozených stanovištích roste třetihorní relikt – smrk omorika. Prales Janja nedaleko Šipova je součástí přeshraniční památky Světového dědictví UNESCO nazvané Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy, kam patří celkem 93 lokalit v 18 různých zemích včetně naší národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Místopisná jména jako Olovo nebo Srebrenica dokládají bohatství rudných ložisek, půvabnými starobylými jádry se pyšní hornická města Kreševo i Vareš.
Bosna a Hercegovina má 3,5 milionu obyvatel, etnickému složení dominují tři konstitutivní národy (Bosňáci, Srbové a Chorvaté), k nimž se přidává pestrá paleta národnostních menšin. Každý z konstitutivních národů hovoří svým jazykem, byť reálně mezi nimi panují rozdíly nanejvýš v regionálních dialektech. Věčný zmatek způsobuje rozdíl v pojmech Bosňan (Bosanac) a Bosňák (Bošnjak). První znamená obyvatele Bosny a Hercegoviny bez ohledu na národnost, druhý pak vyjadřuje etnickou identitu (Bosňáci, nejpočetnější z konstitutivních národů, jsou jihoslovanským národem převážně s islámskou tradicí). Chorvaté se nábožensky hlásí ke katolicismu, Srbové praktikují pravoslaví a Bosňáci sunnitský islám, do něhož se výrazně promítl súfismus. Ale pod přikrývkou oficiálních církví stále doutnají žhavé jiskry mocných reziduí dávného pohanství starých Slovanů zastoupené lidovou vírou, v níž před démony a černou magií nositele spolehlivě ochrání talisman ze dřeva tisu, či posvátnou úctou ke studánkám.
I přes členitý reliéf je tu lidská civilizace přítomna již od pravěku. Naleziště Butmir u Ilidže vzrušilo odborníky artefakty z pozdní doby kamenné, ve starověku zde vládli ilyrští panovníci ovlivnění helénistickou kulturou, kteří dlouho vedli úspěšný odpor vůči římskému impériu, jemuž však nakonec podlehli. Z vrcholného období Říma pocházejí mozaiky nalezené v městečku Skelani. S rozdělením Římské říše se Bosna poprvé ocitla na pomezí dvou světů – východu a západu. V této poloze už zůstala nepřetržitě až do současnosti.
Následně se tu upevnila pozice křesťanství a v prvních minutách středověku Bosna zaznamenala příchod Slovanů. Volné kmenové svazy i archaická knížectví zpočátku měly jepičí životy, od 10. stol. se ale území Bosny stalo kolbištěm zájmů Uher, Byzance a nově vyprofilovaných státních útvarů sousedního Srbska a Chorvatska. První z nich obohatil Bosnu cyrilicí, druhý přinesl hlaholici – obě písma se potkala ve staroslověnském nápisu na tzv. Humacké desce. To už však kvasil proces, jenž ve 2. pol. 14. stol. vyvrcholil zcela samostatným bosenským královstvím s panovnickou dynastií Kotromanićů na trůnu. Po smrti veleúspěšného panovníka Tvrtka I. se Bosna ponořila do anarchie bojů mezi šlechtici. Zmatku využil Stjepan Vukčić Kosača, prohlásil se vévodou neboli hercegem sv. Sávy a odtrhl se od Bosny. Pro jeho panství se vžil název Hercegovina.
Počátkem 15. stol. se v příhraničí hrozivě zablýskly zahnuté turecké šavle, konečný pád Bosny se ale dostavil až roku 1528. Úvodní etapy osmanské nadvlády darovaly Bosně všeobecný vzestup i náboženskou toleranci, naopak v jejím závěru se Bosna a Hercegovina proměnila v zemi nestability i figurku na šachovnici velmocí, z nichž nejvíce vytěžilo Rakousko-Uhersko, které ji nejprve obsadilo a roku 1908 anektovalo. Tenkrát Bosna a Hercegovina zažila koloniální drancování i nebývalý rozkvět.
První světová válka překreslila mapy. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později transformované na Jugoslávii, pro Bosnu znamenalo stagnaci i mezietnické půtky. Ty vyvrcholily absurdním krveprolitím za 2. sv. války, kdy se Bosna stala součástí Nezávislého státu Chorvatsko. Zprvu „lidová“ a pak „socialistická“ Jugoslávie po mnoha peripetiích přinesla intermezzo uvolnění a prosperity. Politická krize, mezietnické napětí a hospodářské těžkosti závěru 80. let vyvrcholily hrůznou občanskou válku. Ukončila ji Daytonská dohoda, jejímž základem se stalo administrativní rozdělení země na dvě hlavní entity: Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou. Třetím celkem je specifický Distrikt Brčko.
V Republice srbské převládá cyrilice, na teritoriu Federace Bosny a Hercegoviny latinka. Hmatatelným důsledkem 90. let, který během putování Bosnou pocítíte na vlastní kůži, jsou dvojí jména četných sídel, případně názvy úplně nové. Strašáka minových polí se podařilo potlačit a většinou je označují výstražné tabule, určitá rizika především na venkově znamenají toulaví psi, v horách pak u osamělých farem představují nebezpečí smečky pasteveckých psů. Bosna a Hercegovina přilne k srdcím pohodářů, co touží po poznávání a zároveň chtějí vybočit z klasické Evropy, aniž by byli nuceni opustit náš světadíl, neboť již za šest hodin jízdy z Břeclavi se ocitnou u minaretů pod hradem ve Veliké Kladuši. To nejlepší z Bosny a Hercegoviny zahrnují zastávky dálkové trasy Via Dinarica přístupné pěším, motoristům i cyklistům.
Všechny klimatické i kulturní vlivy se přetavily do bosenské gastronomie. Z horských pastvin pocházejí výborné sýry a zejména pomazánková smetana kajmak, sady za vesnicemi rodí sladké ovoce, které se po zkvašení a destilaci promění ve voňavou rakiji a rafinovaně připravené skopové maso znamená vstupenku do gurmánského nebe.
Na cestách Bosnou vás určitě potěší, že naše republika i bývalé Československo mají u zdejších obyvatel výbornou pověst. Všichni obdivují nenásilný rozvod se Slovenskem, bosenští nimrodi stále pějí obdivné ódy na lovecké pušky z produkce brněnské Zbrojovky a zestárlí playboyové nostalgicky vzpomínají, jak před půlstoletím jezdili na pláže dobývat srdce českých dívek.
Moderní česko-bosenské vztahy podnítil roku 1878 vstup rakousko-uherských vojsk. Ten vůbec nebyl klidný, poněvadž u starobylého městečka Maglaj se invazní armáda v líté řeži střetla s muslimskými povstalci. A název města obohatil češtinu o nové slovíčko „maglajz“ výstižně charakterizující průběh bitvy.
S císařskou správou přišli do Bosny naši experti, neprozkoumaná země rovněž inspirovala umělce. Například malíře a etnografa Ludvíka Kubu citují bosenské publikace věnované folkloru, protože jako první zdokumentoval tamní lidové písně. Kromě toho zachytil na svých plátnech pestré kroje i svérázný kolorit země a ve svých cestopisech sugestivně vylíčil temné stránky okupace, včetně arogantního chování k místním a otřesných podmínek v kasárnách, kde službu doprovázely rvačky, záchvaty šílenství, alkohol i sebevraždy. Již roku 1904 založili sarajevští krajané lokální odbor Klubu českých turistů. A zase to byli naši cestovatelé, kteří jako jedni z prvních po nedávné válce opětovně objevili kouzlo Bosny a Hercegoviny.