Olymp
Cesta ke kořenům „evropanství“ začíná a končí právě tady. Odložme na chvíli Asterixe, Harryho Pottera i věhlasného Bilba Pytlíka, vážený a milý čtenáři. Vedle stálezelených eposů Homéra a staré řecké mytologie jejich příběhy chřadnou a náhle vyblednou. Vznešený palác antických božstev s trůnem samotného Dia, tady docházejí slova každému smrtelníku.
Rekapitulace základních údajů nikdy neuškodí. Po tisíciletí posvátný symbol Řecka kulminuje vrcholem Mytikas v nadmořské výšce 2917,7 m, v této zemi nemá konkurenci. V masivu Olympu není zdaleka sám, dvoutisícovou hranici v blízkém okolí převyšuje dalších 52 vrcholů. Jenom ve vějířovitě uspořádaném hlavním hřebeni jsou to třeba Stefani (Diův trůn), Skolios nebo Skala. Celý komplex byl vyzdvižen z geosynklinální prohlubně vlivem alpínského vrásnění, zvláště v jeho neogenní fázi se v daném ohledu africká kontinentální deska činila. Nejhlubší základy horstva tvoří prastaré vyvřeliny a přeměněné horniny, dost možná součást právě zmíněné desky. Výše a na povrchu masivu se takřka bez výjimky uplatňují světlé druhohorní vápence. Ještě v současnosti jsou tu překvapivě patrné stopy po poměrně rozsáhlé staročtvrtohorní činnosti ledovců, karových i svahových.
Díky své výjimečné přírodní i kulturní hodnotě, významné biodiverzitě a dalším krajinným hodnotám byl už v roce 1938 Olymp vyhlášen vůbec prvním národním parkem v Řecku. Rozloha jeho jádra se uvádí okolo 46 km2, celková plocha parku po nedávném rozšíření narostla na 240 km2. Od roku 1981 je oblast Olympu také biosférickou rezervací UNESCO a byla zahrnuta rovněž do evropské soustavy Natura 2000 jako chráněná ptačí oblast a evropsky významná lokalita.
Ouvertura společná
Jako většina odhodlaných odvážlivců začínáme na Olympské riviéře, u laskavých vln Egejského moře. Léto je v plném proudu a kýžený blízký, a přesto stále vzdálený přízrak v mlhavém oparu provokuje, láká a svádí. „Olymp“ mělo být za dávných časů označením jakékoli hory. Právě tenhle Olymp zůstal a navěky zůstane jediný… Příběhů ukrývá mnoho, poznal jsem a nabízím dva.
S ranním kuropěním vyjíždí autobus. Kodrcá ulicemi starobylé obce Litochoro a okolo novotou dýchajícího střediska správy národního parku. Serpentiny se kroutí, nabírají výšku a někde u pětisetmetrové vrstevnice definitivně opouštíme ráj přikrčených keříků a sporadických cypřišů, vegetační stupeň středomořské macchie. Nalevo pod divokým srázem zeje zářez říčky Enipeas, s ním možná i souběžná, jak se později ukáže spíš krkolomnější než romantická turistická cesta. Její několikahodinovou rozcvičku v předtuše očekávaných událostí raději vynechávám, bylo to šťastné rozhodnutí. Světlému lesu u klikaté silničky teď vládnou úctyhodné borovice černé, přes okno tu a tam rozpoznávám údajně endemickou „jedli krále Borise“, vědecky vzato křížence jedle bělokoré s jedlí řeckou. Statné buky, subtilnější jilmy nebo tisy nejsou v porostu rovněž výjimkou. Následuje další, možná patnáctikilometrové trmácení a stroj udýchaně zastavuje na středně velkém parkovišti. Legrace tady končí, Prionia je tradiční a zřejmě i nejfrekventovanější východiště k vrcholům, místům dávných bájí a tajemných kouzel. V nadmořské výšce téměř 1100 m nás zde obkličují neskutečně dlouhé a řádně ukloněné svahy, konec mají v nedohlednu.
Peřejnatý Enipeas s místním nižším, avšak nádherným vodopádem nechávám dole za sebou. Příkrá a dobře udržovaná lesní stezka směřuje v ústrety léta očekávanému a překrásnému dobrodružství.Cesta neochvějně nabírá výšku, dech se krátí a lesní porost začínají ovládat jehličnany s dominantní borovicí Heldreichovou neboli bělokorou. Je to typická dřevina téměř všech jihobalkánských vápencových velikánů. Místní exempláře mají většinou hustou a kuželovitou korunu, jejich kmeny jsou zavětvené k zemi, nejvýš decimetrové jehlice uspořádané po dvou. Daří se tu skvěle také pichlavým jalovcům červenoplodým. V úžlabině po levé ruce v náznacích zurčí, popřípadě mlčí v této době již prakticky bezvodé koryto jarní říčky či potůčku Siouri. Přímo u cesty se objevují první vzácné subalpínské rostliny, orlíčky, šalvěje, kapraďorosty. Postupuji přes několik bočních strží a beznadějně suchých terénních zářezů, v protisměru shora zčerstva sestupuje sedmičlenná karavana nenaložených, avšak nákladních oslů. Provází ji rozšafný, snědý, zasmušile zarostlý a úctyhodnou sukovicí vybavený oslovod. Širokou mezírkou mezi bílými řezáky cedí pisklavý Panův nápěv. Celé to cupitání a dupání míří pro zásoby určené ikonické horské chatě a příležitostnému tábořišti Spilos Agapitos. Za několik minut si u ní doplňuji láhev s vodou, bude potřeba. Ještě protřepání kvadricepsů – od parkoviště sem to trvalo dobré čtyři hodiny, převýšení činilo téměř kilometr.
Příběh první, zdánlivě nedokončený
Vzduch toho dne připomínal prádelnu. Svět oblepilo vlhko, i když jižní slunce kůži nadále tetovalo. Od chaty možná půl kilometru mírného stoupání, za dalším úžlabím skončí les a pěšina vystřelí doprava k hřebeni Hondra Mesorachi. Toho bude třeba se držet. Znenadání první kapičky, snad jenom kondenzovaná pára. Nevadí, do večera musím bezpodmínečně zpátky, autobus na Prionii nepočká. Kamenitá stezička už není pro osly, nanejvýš pro kozy. Je řádně strmá, výhledy skrz páru nic moc. Skály, suťová pole, sporé polštářky přikrčených trav a zatažených schoulených květů, zvyklých evidentně na větší příděl záře. Míjím do stran mířící a nijak označené kozí stezky, některé mohou být i regulérními chodníky. Primární a nerozostřená zůstává vidina vrcholu, toužebně vysněná meta z řádků a stránek písem Homérových a Petiškových, počinů pánů Mertlíka, Gravese i Halliburtona. Zastihnu snad někoho z tuctu úžasných božských bytostí, překrásnou Afrodítu, moudrou Athénu, vznešeného Apollóna nebo ctnostnou Heru, manželku nejmocnějšího pána světa, hromů a blesků? Mrholení mezitím ustalo, přešlo do deště, zvedl se větřík. Z velké dálky vpředu, možná až z bulharské Makedonie slabě zašumělo, polehounku řachlo.
Konečně vidím vrchol. Propichuje zakouřenou oblohu, lemuje ho věneček poťouchlého nafialovělého mraku. Z cárů mlhy do netušených hloubek se zčistajasna propadá severozápadní propast, s jejíž přitažlivostí bych si nechtěl tykat. Teplota klesla, tričko, mikina, větrovka a klasická pláštěnka na ni sotva stačí. Mytikas napravo čas od času vykoukne a zamrká, myslí to přátelsky, spiklenecky nebo varovně? Kampak na horala, protřeného Sněžkou, Tatrami a téměř všemi rumunskými a makedonskými štíty. Další stoupání není pro sólochodce snadné, není ani nemožné. Po třech, místy po čtyřech šplhám a škrábu se, občas ujedu nazpět po rozmočené suti. Jako když si v běžecké stopě nenamažete pod patu.
Přišlo to najednou, něco mě škublo a hned slabě praštilo přes konečky prstů. Vrcholový patník je na dohled, ale hned znovu. Nikoli už dotek, ale citelné klepnutí. A ten zvuk, kdo nebyl na sopce, nepoznal. Dokola to syčí jak klubko hadů, na kráteru to býval plyn z magmatu, tady tu dští a syčí elektřina. Připadám si jako uvnitř elektrického transformátoru, smlouvám, popocházím, škemrám… Dva kroky vpřed, prásk ho přes prsty, mokré chlupy se pod igelitem ježí. Znova a znova, trvá to čtvrthodinu, možná ještě víc… „Srabe,“ slyším sám sebe … Poslední ukročení vpřed, dvacet třicet kroků od patníku. Zpod kapuce mi vyčouhl nos, praštila mě přes něj Diova rukavice, poslední vážné varování.
Zničehonic stojím o dvě stě výškových metrů níže pod sedlem. Ani nepamatuji, jak jsem se tam dostal. Otáčím nedůvěřivě oči k místům, kde jsem ještě před chvíli smlouval s osudem, když vzduch prořízne exploze, až se mi podlomila kolena a přinutila mě k podřepu. Záblesk zasáhl plošinku, kde jsem před časem bláznivě stepoval a teď nevím, zda mám Diovy lát nebo mu spíš poděkovat… Stejnou otázku si kladu po celý další deštivý ústup. U kiosku Prionia se oblaka definitivně rozestoupila, oblohu kdosi vymetl a shora se jinotajně zašklebilo panorama božího trůnu s narůžovělým nádechem. Autobus je fuč a do tmy pár hodin zbývá, není proč váhat.
Chůze kaňonem Enipea není procházka. Nekonečně stoupá a klesá, bolavé nohy míjí posvátný klášter Agio Spilaio, nesou mě přes brody a chatrné mostky, podél jeskynního výklenku s miniklášterem Agios Dionisios. V Litochoře je temno, svítí jen okna nízkých stavení. Na břeh moře přicházím v tmavočerné noci a s vyčištěnou hlavou. Diovy vzdávám bezbřehou úctu a těším se napříště.
Příběh druhý, prozatím poslední
Takové příště trvalo roky. Zase stojím u refugia Spilos Agapitos, labužnicky popíjím zasloužené laté. Správce chaty je naladěn „do duru“ a v souhlasu s meteorologickou předpovědí věští, že skvostné počasí vydrží. Optimismu přilévá i vědomí, že nesu na zádech provizorní bivak a k návratu dolů zbývá den navíc, než tomu bylo při minulém pokusu. Uklidňuje i vědomí zaparkovaného auta na plácku Prionia. Už důvěrně známou pěšinou pochoduji vzhůru, zbývá dostatek času na zastávky a na rozhlédnutí se. Alpínská vegetace je začátkem července svěží a přehlídka kvetoucích krásek v plné parádě. Z údajných 1800 druhů cévnatých rostlin, rostoucích v olympské oblasti, čítají alpínky téměř desetinu, polovina z toho je výskytem omezena na balkánské hory a přesně 23 druhů jsou se vším všudy zdejšími endemity. Z těch pro oko nápadnějších jsou to mimo jiné tařička Aubrieta thessala, zvonek Campnula oreadum, violka Viola striis-notata, plstnatnka olympská, mochna boží nebo silenka všeříkajícího přívlastku Silene dionysii. Nad mou hlavou zakroužil velký orel skalní, a než se z toho botanizování stačím zpřítomnit, stojím pod vrcholem Skala.
Exponovaná cestička po hřebeni a skalách je tentokrát suchá a schůdná, Řekové jí prý říkávají Kakoskala (volně přeloženo „špatné schody“). Sluníčko praží, nešetří zrak a rozpaluje pokožku. Svah po pravici nad přehlubokou kotlinou Kazania protínají po svážnicích zářezy roklí s náznaky karoidů, řadu z nich vyplňují oslňující sněžníky. Mezilehlý svah zaplňuje bludiště pro zdejší partie typických izolovaných kuželovitých věží a věžiček, tvořených selektivně zvětrávajícím vápencem.
Na vrcholu Mytikas stojím sám. Těžko uvěřit, že by to snad mohlo nebo dokonce mělo být jinak. Nová silueta velkého dravce a zřetelný zvuk jeho rozmáchlých křídel mě vrací do reality, stejně jako střemhlavá mnohasetmetrová propast po levé ruce. Tam nahoře je to skutečně orlosup bradatý, posel některého božstva, nebo dokonce sám veliký Zeus? Onen stín mne provází strmou stezkou do protilehlého sedla a teprve za odbočkou do protisvahu, vedoucí k vrcholu korunního prince masivu, monumentálnímu Stefani (2911 m n. m.), uchopí ho turbulence výš a za obzor. Přeskočit či nepřeskočit vrcholovou štěrbinu a usednout přímo na trůn? Nápad uznale zamítám. Jsou místa, kam člověk nemá a nemusí.
Na konci dne obcházím zleva vrcholovou planinu, rozsáhlý amfiteátr a prameniště potoka Gourna. Stíny se prodlužují a cesta od chaty Giosos Apostolides klesá do závětří planiny Múz. Rozkládám igelit a spacák, z něj pak střídavě vzhlížím k barevné projekci zapadajícího slunce v přivráceném zrcadle Stefani, ke stádečku hodujících kamzíků a potom už jen k blikajícím reflektorům hvězd. Múzy ne a ne přijít. Teplota začíná laškovat s nulou, v uších zvoní ozvěna Orfeovy loutny. Usínám slastně, leč nepolíben.