Sgrafitová výzdoba domovních průčelí, tolik oblíbená v 16. a 17. století, není jen českou a moravskou specialitou, jakkoli k takové domněnce svádějí desítky našich zámků, paláců a dokonce i měšťanských domů pokrytých charakteristickým dekorem. Ve skutečnosti k nám byla přinesena z Itálie – a jednou z oblastí, kde též zanechala stopy, je právě kanton Graubünden.

Technika sgrafita je, jak známo, založena na omítání zdiva tmavou (zpravidla černou anebo temně rudou) omítkou, na níž spočine tenká vrstva omítky světlé (zpravidla bílé) a skrze ni se pak, po částečném zatuhnutí, proškrabuje zamýšlená kresba nebo se obnažují celé tmavé plošky. Oproti prosté malbě na stěnu je odolnější vůči povětrnostním vlivům, ale toto pravidlo neplatí absolutně a úsměvný příběh Libuše Moníkové o existenčním zajištění restaurátorů-disidentů, kteří v závětří před normalizací ošetřují pořád dokola sgrafita na jednom zámku, jak ho popsala v románu Fasáda, je víceméně pravdivý. I sgrafita totiž stárnou a opadávají, a nebýt moderní dokumentace, brzy by se restaurátoři už neměli čím řídit; ty švýcarské nevyjímaje.

Motoristé projíždějící po Via Mala na jih možná znají vesnici Andeer a tamní Haus Pedrun, ale snad nejvíce takto ozdobených domů se nachází v Engadinu ve střední části Graubündenu. A i když jen během posledních zhruba 30 let stačila zaniknout více jak polovina (!) původních sgrafit, stále ještě je tu co obdivovat. Přitom i konstrukce a uspořádání engadinských domů samy o sobě stojí za pozornost: často sestávají ze zděných i roubených částí, zevně omítnutých, a některé v sobě obsahují i věže feudálních sídel z 11. až 13. stol. Obce jako Bever, Zuoz nebo S-chanf v Horním Engadinu, dolnoengadinský Lavin, Bergün (Bravuogn) v údolí řeky Albuly nebo domy ve Val Müstair nám nabízejí celou škálu motivů a způsobů jejich uplatnění na fasádách. A zřejmě bezkonkurenční místo mezi nimi zaujímají vesnice Guarda a Ardez v Dolním Engadinu; jen…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Graubünden