„Mezi městy království českého zaujímá Hora Kutná zajisté až po dnes jak pro svou starobylost tak i někdejší slovútnost místa čestného a znamenitého, a byť nebyla na sněmích více nazývána první po Praze, tedy přece v ohledu jak dějepisném tak i kulturo-historickém místa toho posud nezadala.“
„Neboť třeba i doby jejího někdejšího horního bohatství zanikly, tedy přece jak svou starobylostí, svými stavitelskými pomníky svými památkami, jakož i svými dějepisnými upomínkami pozornost jak domácích tak i cizinců na se obrací. A za tou příčinou bývá každoročně dosti značným počtem cizinců navštěvována, kteří jak s městem samým tak i s památkami jejími seznámiti se chtějí.“
Občasnou svou libůstku v historických textech se snažím krotit, ale v tomto případě se opravdu nedalo odolat. Uvedené charakteristice Kutné Hory je rovných 135 let, ale měnit na ní netřeba vlastně vůbec nic. Roku 1877 s ní otevřel Petr Miloslav Veselský, učitel, spisovatel a kutnohorský městský archivář, předmluvu ke svému Průvodci po kr. horním městě Hoře Kutné a nejbližším okolí. Když bylo historické centrum Kutné Hory doplněné o „dislokovaný“ chrám Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci zapsáno v roce 1995 na seznam Světového dědictví, bylo to právě pro jeho jedinečný charakter bohatého středověkého horního města, v němž dostatek prostředků vedl ke vzniku četných staveb vysoké architektonické a umělecké hodnoty, ať už světských či církevních.
O přítomnosti stříbrné rudy v oblasti pozdější Kutné Hory se vědělo už v 10. stol., ale teprve o tři století později nastal onen „sběh lidí ke Kutně“, nefalšovaná stříbrná horečka se vším všudy. To tu již déle než sto let existoval sedlecký cisterciácký klášter, založený v roce 1142, jehož některé pozemky patřily právě k místům, kde byla nalezena ruda. Klášter zprvu velmi chudý po objevu stříbra notně zbohatnul a v divokých časech stal se přirozeně duchovní autoritou rozpínající se nad živelně vznikajícími osadami. Musel to být tehdy dramatický obraz – šachty tady i tamhle, příliv s vidinou bohatství přicházejících horníků, často německých, dřevěné domky stavěné chaoticky tam, kde to vzrůstající poddolování umožňovalo, a občas také dřevěná kaple, protože boží přímluvy je potřeba. Tak nějak vypadala koncem 13. stol. kolébka, z níž zanedlouho povstalo hrdé a bohaté město. Sudičkou nejvýznamnější mu při tom byl Ius regale montanorum, horní zákoník, který vydal v roce 1300 král Václav II., aby do chodu dolů vnesl řád. To už v rodícím se městě několik let sídlil urburéř, králův úředník, který zajišťoval výběr urbury, podílu panovníka na vytěženém kovu, a původně na tuto oblast dohlížel až ze vzdáleného Brodu (dnes Havlíčkova). Zhruba ve stejné době vznikl na levém břehu říčky Vrchlice „královský dvůr“, jenž se záhy měl začít zvát Vlašský podle italských odborníků, kteří se podíleli na Václavově mincovní reformě. Ta s sebou přinesla ražbu nové mince, pražského groše. A pak už to šlo ráz na ráz – provizorní dřevěné hradby byly nahrazeny kamennými, jako houby po dešti začaly vyrůstat měšťanské domy, objevily se první kamenné kostely, ale i sociální zázemí v podobě lázní či špitálu a z Vlašského dvora se stala ústřední mincovna českého království. Snaha vymanit se v duchovní sféře z područí sedleckého kláštera vedla nakonec i k zahájení stavby největšího kutnohorského symbolu, chrámu sv. Barbory.
Mohutný chrám s neobvyklou a nápadnou stanovou střechou zasvěcený patronce horníků stojí v jihozápadním cípu historické části města, na ostrohu vysoko nad Vrchlicí, za níž je odtud na druhém břehu v lese vidět památník básníka Jaroslava Vrchlického. Podobnost jmen není náhodná, Emil Frída si svůj umělecký pseudonym vybral právě podle jarně rozkvetlého údolí této říčky, jež se mu zalíbilo. Se stavbou se začalo kolem roku 1388, kdy na českém trůnu seděl Václav IV., velký příznivec Kutné Hory, který často pobýval ve Vlašském dvoře. Bohaté město se chtělo svým novým chrámem vyrovnat Praze a vyhotovením plánů pověřilo zřejmě Jana Parléře, jehož otec Petr byl slavným stavitelem pražského sv. Víta. Zanedlouho však vypukly husitské války, které byly pro město pohromou a stavbu chrámu zastavily na dobrých 60 let. Obnovena byla až na sklonku 15. stol., kdy zde působil Matyáš Rejsek a po něm od roku 1512 jiný slavný stavitel, Benedikt Rejt. První zaklenul síťovou klenbou chór, druhý krouženou klenbou hlavní loď. A přes množství dalších krás je pohled vzhůru do klenby dodnes jedním z nejúchvatnějších, které sv. Barbora nabízí. Jenže jak dolům docházelo stříbro a městu peníze, stavba se zpomalovala, až byla roku 1558 zastavena úplně. Po barokních zásazích provedených jezuity, kteří si v těsném sousedství sv. Barbory vystavěli rozměrnou kolej (dnes v ní sídlí Galerie Středočeského kraje), jež byla dokonce spojena s kostelem zastřešenou galerií, dnes již opět neexistující, byl chrám definitivně dostavěn v rámci generální rekonstrukce završené roku 1905. Časově i osobou architekta Josefa Mockera se tak sv. Barbora znovu symbolicky setkala se svým pražským vzorem, svatovítskou katedrálou. Dokladem jisté neúplnosti kostela je jeho prosté neogotické západní průčelí, které se nápadně liší od celkového gotického vzhledu stavby, i když si musíme uvědomit, že v konkrétním provedení zejména sochařské výzdoby exteriéru se díváme rovněž na kopie, či spíše volné kopie, které nahradily značně porušené originály vesměs ke konci 19. stol…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Česko – památky UNESCO