Když se řekne Lodž, pak si řada znalců válečné historie vybaví lodžské ghetto, kam nacisté deportovali zhruba 6 tisíc Židů z našeho území. A převezli tam také děti z Lidic a z Ležáků. Kde najdete příběhy o ghettu, a jak s nimi souvisí velkoformátové obrazy na fasádách?
Lodž byla už před druhou světovou válkou významným textilním centrem, na jehož rozvoji se výrazně podíleli židovští podnikatelé. Nacisté na tuto tradici cynicky navázali. Vybudovali uzavřené ghetto Litzmannstadt, kde Židé nejen bydleli v nuzných podmínkách, ale museli pracovat v místních textilkách. Vězni tam vyráběli textilní zboží pro německou armádu. Od jara 1940 se do severní části města, zvané Baluty, muselo přestěhovat 160 tisíc Židů z okupované Evropy. Ghetto se stalo druhým největším na území ovládaném nacisty hned po Varšavě. Odhaduje se, že desítky tisíc lidí zde zemřely kvůli podvýživě nebo nemocem. Do Lodže nacisté deportovali zhruba i 5–6 tisíc Židů z našeho území. V červnu 1942 tam převezli skupinu 88 dětí z vypálených Lidic a Ležáků. Zůstaly zcela samy, bez rodičů, v bývalé lodžské textilce. Zato přísně hlídané a oddělené od ostatních vězňů v ghettu. Sedm z nich mělo štěstí, protože je nacisté vybrali na převýchovu v německých rodinách. Většinu dětí však koncem června odvezli do zámečku u vesnice Chelmno. Nahnali je do auta s uzavřeným nákladním prostorem, a pustili plyn… Tragický osud čekal i mnoho dalších z ghetta, kteří poté, co přečkali týdny či měsíce v Lodži, museli nastoupit do vlaku, jenž mířil do koncentračního tábora Osvětim. Ghetto bylo definitivně zlikvidováno v létě 1944.
Propojené vzpomínky
Hlavní informace o osudech vězňů lodžského ghetta najdete v Centru dialogu Marka Edelmana v ulici Wojska Polskiego 83. Stálá expozice má název Zakořeněni v Lodži a odkazuje na citát od Haliny Elczewské, přeživší z ghetta, která vzpomínala na to, jak silně je propojená se svými kořeny v rodné Lodži. Velmi mě zaujalo, jak důmyslně autoři expozice zpracovali jednotlivé osudy. Najednou máte možnost zjistit, jaký byl každodenní život židovských obyvatel tohoto města. Jak se žilo intelektuálům, továrníkům či sionistům, kteří snili o cestě do britské mandátní Palestiny. A také to, že v Lodži – na rozdíl od židovské komunity na našem území – byl mnohem rozmanitější mix přístupů k židovské víře. Žili tu v jednom městě asimilovaní i ortodoxní Židé. Všichni jsou spojeni městem, kde prožili důležité roky svého života. A propojení je i v Parku přeživších v ulici Wojska Polskiego, který byl založen v roce 2004 u příležitosti 60. výročí likvidace lodžského ghetta. V parku je 600 stromů, každý z nich odkazuje k osudu konkrétního přeživšího. Procházet se tímto místem však není jen návrat do tragické minulosti, ale také připomenutí toho, že i ve válečné době byli lidé, kteří riskovali své životy, aby pomáhali lidem, jimž hrozilo vězení či smrt. Jména Poláků, kteří nepocházeli z židovské komunity, ale přesto pomáhali Židům, najdete na pamětní desce v parku. A je tam i rčení „Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět“, jež netřeba víc komentovat. Příběhů odvahy není nikdy dost – ani tehdy, ani dnes.
Portréty na fasádách
Symbolický památník na počest obětem nacistické zvůle najdete i na na nedalekém židovském hřbitově. Vstup je z ulice Bracka. Pohřbívalo se tu od roku 1892 a je zde zhruba 160 tisíc náhrobků. Najdete mezi nimi rabíny, vědce, spisovatele, a samozřejmě i továrníky. Pár metrů od hlavního vstupu je Mauzoleum Izraele Poznańského: textilního magnáta a filantropa. Monumentální náhrobek s kopulí a pestrobarevnou mozaikou odkazuje ke slávě a bohatství krále bavlny. Cestou od hřbitova jsem nemohla vyne…
Úplné znění článku naleznete zde