Běžně se uvádí, že k pojmenování nejvyšší hory Bavorska a zároveň celého Německa daly podnět časté laviny padající z jejích severních stěn a že se vyvinulo z výrazu „Lawinenzüge“, který lze volně přeložit jako lavinovou dráhu nebo pásmo. Kdy se poprvé objevil současný název Zugspitze, jsem se nikde nedočetl, a také jsem nezjistil, do jaké míry se stal v průběhu let matoucím, protože hora je jednou z mála v Alpách, k jejímuž vrcholu vlak (Zug) skutečně jezdí.
Cíl mé dnešní cesty mi na uvítanou chystá překvapení – jakmile se na dálnici do Garmisch-Partenkirchenu před autem rozestoupí stěny hlubokého údolí Loisachu, Zugspitze se mezi nimi zjeví jako duch. A je to tak poutavá podívaná, že dělám vědomě dopravní přestupek, abych mohl odbočit na vedlejší cestu a tam se v klidu kochat. Slunce ještě nestačilo rozložitému masivu hory sundat bělostnou čepici, kterou mu navlékla včera přecházející studená fronta, a o to víc vyniká v průzračném vzduchu dvoukilometrové převýšení vrcholových partií. Když po chvíli pokračuji dál, během průjezdu Garmisch-Partenkirchenem se mi Zugspitze schová za boční hřebeny, aby se pak v celé své divoké kráse znovu ukázala v serpentinách stoupání k jezeru Eibsee. Tady parkuji auto a na nástupišti zdejší železniční zastávky čekám na příjezd zubačky zezdola od Grainau.
S myšlenkou zpřístupnit vrchol Zugspitze široké veřejnosti, a přispět tak k rozvoji turistického ruchu, přišli místní hoteliéři začátkem minulého století, jejich žádost o povolení stavby lanovky však úřady zamítly. Když ale v roce 1926 zprovoznili visutou lanovku k vrcholu Rakušané, podařilo se německému konsorciu firem prosadit technicky nepoměrně náročnější projekt elektrifikované horské železnice. Trať, začínající v Garmisch-Partenkirchenu, která po necelých 19 km dosáhne konečné stanice umístěné asi 300 výškových metrů pod vrcholem, pak dokázali vybudovat a ve třech etapách uvést do provozu v období od poloviny roku 1928 do poloviny roku 1930. Pokud uvážíme, že poslední bezmála pětikilometrový úsek vede tunelem vystříleným a vyrubaným v dvoutisícové nadmořské výšce, skoro se tomu tempu dnes nechce věřit.
Bayerische Zugspitzbahn, jak zní oficiální název této železnice s metrovým rozchodem kolejí, vloni oslavila v nejlepší kondici osmdesátiny. Nepočítáme-li průběžné obměny vozového parku, tak prakticky beze změn sloužila k všeobecné spokojenosti téměř půlstoletí. Větší úpravu prodělala až v roce 1987, kdy byly koleje závěrečného úseku v délce necelého kilometru přeloženy do jiného tunelu a ukončeny o něco níže v nové…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bavorsko