Moře tu soupeří s oblohou o titul „nejmodřejší z modrých“. K západu se táhnou vysoké vápencové útesy, na jihovýchod pobřeží klesá k nizoučkému poloostrovu Akrotíri. Na přirozeném návrší nad zátokou Episkopís, několik kilometrů od stejnojmenné obce, leží pozůstatky akropole Kúrionu, jedna z nejvýznamnějších antických lokalit Kypru.
Pod nohama mi chroupá písek a kamínky, slunce navzdory brzkému jarnímu datu pálí a zapichuje své paprsky do okolních kamenů, které se už ale víc vybělit nedají, lechtá mě několik čůrků potu a jsem šťastný. Uprostřed nevysokých, leč rozlehlých rozvalin, jež vyžadují spíše více než méně fantazie k projekci dějů dávno minulých, jsem šťastný. Pro antické vykopávkové lokality mám slabost už čtvrt století, od chvíle, kdy jsem byl poprvé v Řecku. Fascinuje mě ten svět, který je tak jiný, tak vzdálený, neuchopitelný, zaznamenaný v útržcích vět a úlomcích kamene, pár kousků mozaiky, fragment sloupu, deska z mramoru, vápencový blok – ale přitom tolik náš. A tady v Kúrionu se v míře nevídané proplétá století se stoletím, alfabeta s latinkou, pohanství s křesťanstvím, rozkvět se zkázou.
Podle Hérodota založili Kúrion Achájové z peloponéského Argu. Proč ne – archeologové v okolí prokázali dvě postupné vlny mykénského osídlení ze 13. a 12. stol. př. n. l. Město se postupně vyvinulo v jedno ze sedmi kyperských městských království a společně s ostatními bylo v různé formě závislosti nejprve na Asýrii, posléze na Egyptu a nakonec na Persii. Když vypuklo iónské protiperské povstání, kyperská města s výjimkou Amathu se k němu připojila. A pak se Kúrion nelichotivě zapsal do historie. V rozhodující chvíli přešel totiž jeho král Stásanor, disponující poměrně velkou vojenskou silou, na perskou stranu. Jeho příkladu pak následovaly ještě válečné vozy Salamíny a bitva u tohoto tehdy nejvýznamnějšího kyperského města skončila vítězstvím Peršanů, byť v ní jejich vojevůdce Artybius padl. I když se Kypr asi po 20 letech perské nadvlády na chvíli zbavil, ještě několikrát do ní znovu upadl, až ho definitivně osvobodil Alexandr Veliký.
Docela zvláštní je, že z následujících století se o osudech Kúrionu nedochovaly žádné písemné zprávy. Po předčasné Alexandrově smrti ho stejně jako celý ostrov ovládli Ptolemaiovci a po nich Římané. Vyjdeme-li z hmotných nálezů a vykopávek, je jasné, že Kúrion musel být i nadále významným a bohatým městem. Na sklonku římské éry do něj vstoupilo křesťanství, zprvu pronásledované – Filoneides, jeden z prvních kúrionských biskupů, zemřel za vlády císaře Diokleciána mučednickou smrtí. To se však změnilo, jako v celé římské říši, za Konstantina Velikého a křesťanství se začalo úspěšně rozvíjet. V případě Kúrionu mu pak vděčíme za významný příspěvek k současnému vzhledu lokality – pozůstatky raně křesťanské baziliky patří k nejnápadnějším.
Hovoříme-li o vzhledu, musíme připomenout, že Kúrion postihla několikrát v historii zemětřesení. K velkému poničení města došlo ve 2. polovině 4. stol., zřejmě roku 365 – po něm byla část staveb obnovena, ale některé už ne. Co nedokázal živel, o to se postarali arabští nájezdníci, kteří v polovině 7. století město vypálili. Poté byl Kúrion opuštěn a lidé se přesunuli do Episkopí. Jméno této obce znamená „biskupství“ a dokládá, že se do nového přestěhovaly i církevní instituce.
Vykopávky antického Kúrionu se táhnou v pásu dlouhém skoro tři kilometry podél silnice z Limassolu do Páfu a jsou rozděleny do dvou okrsků. Větší zahrnuje vykopávky vlastního města, menší pak svatyni Apollóna Hyláta, jež byla kus za hradbami a nikdy nebyla součástí nějakého urbanistického celku, aby si udržela svou nezávislost. Mezi oběma okrsky pak ještě leží, rovněž mimo hradeb antického města, pozůstatky dvou dalších staveb, stadionu a tzv. malé baz…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kypr