Pod pojmem baroko si zpravidla představíme honosné zámky, okázalé městské paláce či impozantní chrámy, doplněné rozevlátými sochami a obrazy živých barev. Tento dynamický umělecký sloh, v českých zemích vzkvétající zhruba od poloviny 17. století, však později získal – zejména na jihu Čech – ještě zcela jinou, originální tvář, jež nemá obdobu v celé Evropě. Díky vesnickým stavitelům zde během 19. století vznikl osobitý styl lidové architektury, souhrnně označovaný jako selské baroko, ačkoliv se v něm mísí nejen starší barokní, ale i klasicistní či dokonce novorománské prvky.
Tehdejší značný hospodářský rozkvět jihočeských vsí, vyvolaný ekonomickými i politickými reformami, se promítl v úsilí bohatých sedláků o lepší reprezentaci – svá původně roubená či prostá zděná stavení si nechávali nákladně přestavovat a zdobit po vzoru panstva. Na tyto práce si však místo školených architektů zjednávali vesnické zednické mistry, kteří dokázali levněji uspokojit jejich představy o „vznešenosti“, a navíc byli mnohem srozumitelnější venkovské duši.
Nádherné ukázky selského baroka, vyznačujícího se rozmanitě tvarovanými štíty se sloupky, nápisy a monogramy, ornamenty a bohatou plastickou štukovou výzdobou, můžeme dodnes obdivovat na Českobudějovicku a v oblasti Blanského lesa, na Netolicku, v okolí Protivína a Vodňan, na Volyňsku či Prachaticku. Svébytným územím jsou také Hlubocká, Zbudovská, Soběslavská a Pšeničná Blata.
Jedním z nejhezčích i nejlépe dochovaných souborů jihočeské lidové architektury se pyšní osada Holašovice (náležející k obci Jankov), rozložená na úpatí Blanského lesa, přibližně 15 km západně od Českých Budějovic. Přestože některé zdejší hodnotné stavby byly již v roce 1960 zapsány na státní seznam kulturních památek, prohlášení celku za vesnickou památkovou rezervaci se uskutečnilo teprve za dlouhých pětatřicet let! Nejvyššího ocenění se ves dočkala v roce 1998, kdy byla zařazena do seznamu Světového dědictví UNESCO.
První písemnou zmínku o Holašovicích objevíme v listině českého krále Václava II. z roku 1292, kdy je tento panovník daroval společně s dalšími vesnicemi cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě (a v církevním majetku zůstaly až do roku 1848). Osada však nepochybně vznikla už dříve – zřejmě v první polovině 13. století – a její jádro si dodnes uchovalo typický středověký půdorys. Centrum Holašovic tvoří rozlehlá obdélná náves o rozměrech 210 x 70 m, do níž se obracejí štítová průčelí více než dvaceti neobyčejně malebných, hloubkově orientovaných zděných usedlostí. Na hlavní obytný objekt většinou navazuje sýpka a další hospodářské budovy. Vnější vzhled domů odpovídá rozsáhlé přestavbě, prováděné ve stylu selského baroka v letech 1840 až 1885.
Převážně trojúhelníkové štíty holašovických statků jsou oproti jiným stavbám tohoto druhu poněkud jednodušší tvarem (stejně jako zdejší rovné brány statků), zato vynikají bohatou výzdobou. Štukový dekor připomíná nádherné detaily lidových výšivek (hvězdy, věnečky, stylizované rostlinné motivy); barvy omítek kombinují žlutou s bílou, růžovou se šedou nebo bílou s červenou či modrou. Nejuceleněji působí dlouhá východní strana návsi. Soubor půvabných usedlostí v srdci osady doplňuje rybníček, obecní kovárna s obytným stavením, kamenný kříž a barokní kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1755.
Kouzlo Holašovic ovšem nespočívá jen v kráse dochované a pečlivě udržované lidové architektury. Vesnice má v současnosti přibližně 140 stálých obyvatel – a skutečně žije! Rozhodně tedy není jen pouhou „kašírovanou kulisou“, za niž ji při prvním pohledu mylně pokládají někteří užaslí zahraniční návštěvníci.
Další články z vydání o Českobudějovicku zde