Údolí Salzachu je ze všech salcburských údolí s převahou nejdelší, za pomoci svých bočních větví většinu Salcburska odvodňuje, a protože s výjimkou Lungau prochází všemi ostatními okresy, vytváří přirozený koridor pro hlavní zemské komunikace. Velký význam má i pro turistiku. Po celé jeho délce vede Tauernradweg, jedna z nejkrásnějších alpských cyklotras, vodáci sem zajíždějí s loděmi i rafty hlavně na horní tok řeky a je tu také několik přírodních pozoruhodností, jež se už staly svého druhu klasikou. Jejich společným jmenovatelem je voda a kdo alespoň některé z nich neviděl, v Salcbursku jako by nebyl.
Ano, řeč bude o soutěskách a vodopádech, ale než některé postupně navštívíme, připomeňme si ve zkratce, jak asi vývoj celého údolí v hlavních rysech probíhal. Salzach (česky Salice) si začal razit cestu ven z hor po zlomech, které vznikaly porušením povrchu při postupném výzdvihu alpské oblasti ve čtvrtohorách; tektonika, resp. křížení zlomů má také na svědomí onen nápadný, téměř pravoúhlý ohyb u města St. Johann im Pongau. Během chladných období docházelo k výraznému prohlubování údolí ledovci. Ledovcová eroze hlavního ledovcového proudu byla silnější než eroze jeho bočních větví, takže po posledním ústupu ledovců tady zůstala visutá boční údolí. Někde stačily řeky jejich skalní prahy při pokračujících výzdvizích Alp rozrušit, jinde se přes prahy z odolnějších hornin dosud valí ve vodopádech.
Městečko Golling leží v údolí Salzachu asi 20 km jižně od Salcburku. Za necelou hodinu odtud dojdeme k osadě Torrener Hof na úpatí Berchtesgadenských Alp a po zaplacení symbolického vstupného dorazíme po krátkém stoupání lesem ke Gollinskému vodopádu (Gollinger Wasserfall). Ten, napájený krasovým pramenem, padá z výšky 75 m přes dva skalní stupně, z nichž spodní je mohutnější a spektakulárnější, neboť vytváří malý amfiteátr. Horní stupeň není zezdola vidět a musí se k němu vystoupat strmým chodníkem. Docela stojí za to přejít opatrně po kamenech říčku pod vodopádem a prohlédnout si nenápadné mechem obrostlé koryto, kterým stále ještě proudí voda k nedalekému rozpadávajícímu se mlýnu. Je to moc hezká kamenická práce.
Jižně od Gollingu si Salzach v širokém oblouku prořezal cestu gigantickými vápencovými hmotami a svým hlubokým kaňonem od sebe oddělil pohoří Tennengebirge a Hagengebirge. Dálnice A10 ani železniční trať se do kaňonu nevejdou a musí do tunelů, stará silnice tento úsek překonává přes průsmyk Lueg, kde je možné zaparkovat a sestoupit po stezce s několika schodišti do soutěsky Salzachöfen. Slovo öfen znamená pec, a kdo ho v názvu poprvé použil, nemohl vybrat lépe, byť by teoreticky nemělo mít s vodou nic společného. Už z výšky je slyšet dunivý hukot, který vydává řeka pěchující svůj proud do sotva deset metrů široké průrvy. Nad ní jsou do sebe zaklíněny obrovské vápencové bloky, pozůstatek dávného skalního řícení, jejich stěny už voda stačila zčásti vymlít a ohladit. Bloky vytvářejí jakousi pseudojeskyni (říká se jí Dóm) a mezi nimi se dá sestoupit temnou chodbou blíže k hladině, která se všude okolo zdánlivě vaří. Tady bývá hodně horko i ostříleným vodákům, pro nezkušené je to vyložený hazard.
V soutěsce Salzachöfen toho není tolik k vidění jako v některých jiných, nikde se ale vodní živel nepředvádí s takovou vehemencí. V tomto ohledu nejméně zaostává říčka Grossarlbach, která protéká stejnojmenným údolím (Grossarltal) a dříve, než poblíž St. Johann im Pongau předá své vody Salzachu, předvede strhující představení v soutěsce Liechtensteinklamm. Ta se svými stěnami vysokými až 300 metrů náleží k nejhlubším v celých Alpách. Návštěvníci do ní vstupují odspodu a pak ji procházejí v délce necelého kilometru, většinou po dřevěných chodnících upevněných ve skalách. V několika úsecích, kde se beztak úzká soutěska zužuje v rozervanou průrvu, vede cesta vyrubanými galeriemi a krátkým tunelem. Tady voda hučí po skalinách tak hlasitě, že skoro není slyšet vlastního slova.
Proměny této soutěsky jsou úžasné, chvílemi člověk neví, kam koukat dřív, jestli vzhůru do bizarně rozpukaných a provrásněných stěn anebo do koryta na obří hrnce a jiné výmoly v různém stadiu vývoje či narušení. Místy je tu i docela dost zeleně a o finále se stará několik desítek metrů vysoký vodopád. U něj chodník končí, nazpět se musí stejnou cestou, a s tím bývá někdy potíž, protože Lichtensteinkl…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Salcbursko