Krvavá bitva na mokřadech u Cullodenu v dubnu 1746 pohřbila poslední stuartovský pokus o návrat na britský trůn. Potupnou porážkou tak skončilo povstání jakobitů, přívrženců katolického Jakuba II. Anglického, sesazeného z královského stolce. Dlouholeté bouřlivé války vedené jeho synem Jakubem Františkem a později vnukem Karlem Eduardem, řečeným Bonnie Prince Charlie, ale zároveň ukázaly, že postavení vládnoucí hannoverské dynastie není nijak pevné.
Král Jiří II. se proti případnému pokračování rebelií chtěl pojistit vybudováním silného opěrného bodu, z něhož by jeho vojáci mohli kontrolovat rozlehlé území skotské Vysočiny. Výstavba pevnosti začala dva roky po památné bitvě, asi 10 km od Cullodenu. Na dlouhém úzkém poloostrově vybíhajícím do hluboké zátoky Moray Firth vzniklo jedno z nejimpozantnějších a nejdokonalejších fortifikačních děl v Evropě. Jeho plány narýsoval William Skinner, tehdejší hlavní armádní inženýr pro severní Británii. Předložil projekt nedobytné pevnosti vybavené nejdokonalejší dělostřeleckou technikou a zázemím pro dva regimenty pěchoty po 800 mužích, obsluhu děl, důstojníky a jejich rodiny, celkem přibližně 2000 lidí.
Ze tří stran chránily pevnost vody Severního moře, nejzranitelnější byla z pevniny. Skinner proto vytvořil dlouhé předpolí s mnoha překážkami v podobě příkopů, hradebních zdí, bastionů a dřevěných palisád, jež měly zadržet první nápor útočníků a zabránit jim v tom, aby se s těžkými zbraněmi dostali do bezprostřední blízkosti pevnosti a mohli ostřelovat její nejdůležitější části. Hlavní obranné zdi ještě navyšují hliněné valy porostlé trávou, jež měly zachycovat a tlumit dělostřelecké granáty. Na více než 1,5 km dlouhých hradbách bylo vybudováno 70 dělostřeleckých postavení. S ravelinem spojuje vlastní pevnost dřevěný chodník s padacím můstkem. Vede přes široký příkop, který bylo možné napustit vodou. Pevnost je dlouhá asi 500 metrů a je vystavěna přísně symetricky. Za hlavním vchodem se rozkládá rozlehlé prostranství, jež sloužilo k výcviku vojáků, slavnostním ceremoniálům a přehlídkám. Budovy vystavěné z načervenalého kamene v georgiánském stylu tvořily malé městečko s náměstím uprostřed. V kasárnách bydleli vojáci, nechyběla pekárna, pivovar, dílny zámečníků, kolářů, tesařů a dalších řemeslníků, sklady proviantu, výstroje a zbraní. Symetrickému rozložení budov se vymyká sklad střelného prachu, oddělený vysokou zdí. Riziko skladování munice bylo v tehdejší době značné, Skinner proto navrhl robustní konstrukci, jež měla odolat zásahům granátů, a železné součástky dveří i například okapů nahradil mědí, aby vyloučil možnost vzniku zápalné jiskry. Vojáci vcházeli do skladu ve speciálních botách a oděvech bez kovových součástí. V nejzápadnějším cípu pevnosti stojí kaple, jejíž loď je po obou stranách obklopena galerií pro důstojníky a jejich rodiny.
Pevnost byla dílem stavitelské rodiny Adamů. Plukovník Skinner přijížděl každý rok na kontrolu. Práce trvaly 21 let a náklady přesáhly celý hrubý domácí produkt Skotska v roce 1750. Stavba byla velmi složitá a náročná. Na odlehlé místo nevedly žádné silnice, a proto bylo nutné postavit jednoduchý přístav, kam lodě přivážely potřebný materiál. Jen cihly se pálily na místě. Přístav mohl být v případě obléhání využit pro zásobování posádky.
Když byla pevnost, pojmenovaná podle krále Jiřího II., v roce 1769 dokončena, Vysočina již dávno ztratila svou bojovnou náladu. V dalších letech dokonce hrozilo, že ji armáda opustí, přišly ale napoleonské války a Fort George střežila pobřeží před případným útokem francouzských lodí. Později sloužila jako výcviková základna pro regimenty rekrutované ve Skotsku, zvláště na Vysočině, za první světové války se v ní soustřeďovaly kanadské jednotky přijíždějící bojovat do Evropy a v současné době většinu budov stále využívá britská armáda.
Po hradebních zdech vede prohlídkový okruh, na baštách jsou umístěna děla, přístupné jsou kasematy, kaple, vězení i sklad střelného prachu,v němž je vystavena cenná sbírka zbraní, hlavně mušket a dýk z konce 18. století. Do života vojáků té doby dává nahlédnout několik ubikací, vybavených dobovým zařízením. V jedné místnosti žilo osm mužů, spali po dvou v jedné široké dřevěné posteli. Dostávali denní dávku proviantu a sami si vařili. Jen asi jeden muž ze sta měl dovoleno se oženit a žít v pevnosti s manželku a dětmi, přičemž jediné soukromí jim vytvářel jakýsi závěs natažený přes roh místnosti. Žena za poloviční dávku potravy musela v kasárnách uklízet.
Několikrát do roka mohou návštěvníci v pevnosti zhlédnout i ukázky výcviku a bojů historických skotských jednotek. Naostro, proti nepříteli, však pevnostní děla ani pušky obránců nikdy nevypálily. I díky tomu se Forte George dochovala v podobě, která se od jejího vzniku prakticky vůbec nezměnila…
Další články z vydání o Skotsku zde