Krkonoše jsou naší nejvýznamnější lavinovou oblastí. Na vzniku lavin se podílí několik faktorů – především charakter terénu, tedy sklon a expozice svahů a jejich vegetační kryt, dále množství a charakter sněhových srážek, které na daných svazích vytvářejí sněhovou pokrývku. Přestože jsou popsány sesuvy lavin i na zalesněných svazích, drtivá většina vzniká v pásmu nad horní hranicí lesa, na svazích pokrytých jen nízkou vegetací.

Vznik lavin je typický pro horské terény s vyvinutým alpínským, případně subalpínským stupněm a dostatečným množstvím sněhových srážek. Právě tyto stupně jsou v Krkonoších zastoupeny nejlépe ze všech hercynských pohoří Evropy.

Alpínské pásmo je v Krkonoších vyvinuto ve dvou od sebe vzájemně oddělených oblastech, v nadmořské výšce zhruba od 1250 m. Jde o rozsáhlé náhorní plošiny na Slezském a Českém hřbetu. Na západě je to oblast Pančavské a Labské louky, na východě pak oblast Bílé louky a prameniště Úpy. Na české straně hor najdeme celkem 56 lavinových drah, na polské 51. Asi tři čtvrtiny z nich jsou situovány na závětrných svazích a až na několik výjimek jde o ledovcové nebo nivační kary.

Z archivních pramenů jsou známy i laviny z nižších poloh. Vzhledem k tomu, že Krkonoše byly v minulosti mnohem více odlesněny, docházelo k sesuvům lavin také na strmých travnatých stráních, často nad osídlenými údolími. Zaznamenány jsou především velké laviny, které si vyžádaly oběti na lidských životech nebo způsobily velké materiální škody. První písemně doložená lavina, která si vybrala lidské oběti, spadla 15. února 1655 ze svahů sklenářovického údolí a zavalila dvě chalupy, v nichž přišlo o život celkem sedm lidí. V roce 1667 zahynulo ve velké lavině v Úpské jámě osm osob. Do historie se zapsala i výjimečná tragédie rodiny Kohlů ze Svatého Petra. Čtyři její členové, od otce až po pravnuka, zahynuli postupně v letech 1773, 1837, 1855 a 1875 v lavinách na svazích Kozích hřbetů. Na polské straně Krkonoš jsou známy velké laviny v oblas…

Další články z vydání o Krkonoších zde