Psí spřežení
Saně se psím spřežením jsou součástí historie i tradice Aljašky. V Arktidě je tento způsob dopravy starý až 9000 let. Během té doby se vyšlechtilo několik psích plemen, která jsou dokonale přizpůsobena k práci v extrémních podmínkách dalekého Severu. Největší rozmach psích spřežení znamenalo období zlaté horečky a následné osídlování Aljašky. V době, kdy povodí Yukonu sevřel mráz a yukonská paroplavba se odebrala na zimní odpočinek, byly jediným spojením odlehlých osad s civilizací saně, tým zdatných psů a zkušený musher.
Konec saňové dopravy přišel v 60. letech minulého století. Saně byly nahrazeny sněžnými skútry, letadly s přistávacími lyžemi a terénními trucky. Dříve si téměř každá domácnost na venkově držela smečku psů a na psích spřeženích často závisela i místní pošta. To vše se během jedné dekády změnilo. Je až s podivem, jak snadno a rychle se domorodé komunity zbavily svého po staletí udržovaného způsobu života a přešly na nepříliš ekologický způsob dopravy. Saně se psím spřežením však nezmizely. Jako dopravní prostředek je stále používají rangeři ve dvou národních parcích, Denali a Gates of the Arctic. V některých oblastech se též využívají jako turistická atrakce, většinou v blízkosti ledovců, kde mohou jezdit i v létě, kdy přijíždí nejvíce návštěvníků.
Nejdůležitější tradicí jsou ale závody psích spřežení, které patří k nejsledovanějším sportovním akcím na celé Aljašce. Některé jsou krátké a méně náročné, orientované na rychlost, často bývají součástí lokálních zimních oslav. Pak existuje několik závodů na střední vzdálenost, tedy na několik set mil. Ty se dají absolvovat bez odpočinku a nutného zálesáckého vybavení. Nejnáročnější závody se označují jako long distance, trvají řadu dnů a jsou opravdovou zkouškou mushera i jeho psího týmu. Vzhledem k historii Aljašky není divu, že právě ona je domovem dvou vůbec nejtěžších závodů tohoto druhu na světě.
Na počátku byl příběh
V zimě 1925 vypukla mezi dětmi v přístavním městě Nome na severozápadě Aljašky epidemie záškrtu. Bylo nebezpečí, že zvláště u domorodého obyvatelstva s nízkou rezistencí bude mít rozšíření nemoci fatální následky. Naštěstí se objevilo asi 300 000 jednotek séra proti záškrtu, které se nacházely v Železniční nemocnici v Anchorage. Problém byl, jak v lednu, kdy je moře na severozápadní straně Aljašky zamrzlé, dopravit lék do postižené oblasti.
Na celé Aljašce byla v té době pouze dvě letadla, obě částečně rozebraná a připravená k zimní údržbě. Jediné rychlé řešení představovali místní psovodi a jejich psi. Nome bylo jednou z konečných stanic na prastaré indiánské stezce Iditarod Trail, která spojovala od nepaměti Nortonovu zátoku u Beringovy úžiny a zátoku Vzkříšení na jihu. Teď měla štafeta musherů převézt vzácný náklad stovkami mil zamrzlé liduprázdné divočiny v tom nejhorším počasí, jaké si lze představit…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Aljaška