Babička Boženy Němcové je naším vpravdě národním románem a jeho autorka největší českou spisovatelkou. Literárně zpracované vzpomínky na dětství Barunky a skutečné osudy malé Barbory Panklové nám často splývají v jeden celek a Česká Skalice i její okolí zůstávají v našich představách stále romantickou krajinou.
Děj románu se odehrává hlavně na Starém bělidle v roubené chaloupce, kterou lze i dnes navštívit. Její atmosféru by neměl narušit ani fakt, že v těchto stěnách rodina Panklova nikdy nebydlela. Tady žila jen románová Barunka a jedno léto tu na prázdninách pobývala se svými dětmi spisovatelka Božena Němcová.
Skutečný příběh Barbory Panklové začíná jejím příjezdem na ratibořický zámek roku 1820. Toho léta se vydala právě potřetí provdaná Kateřina Vilemína Zaháňská z Vídně na své letní sídlo v Ratibořicích. Za panskými kočáry, z nichž jeden kočíroval i šestadvacetiletý Jan Pankl, se kdesi vzadu na voze vezla i mladá Terezka Novotná, opatrující několikaměsíční miminko Barborku. Ještě téhož roku slavili panský kočí Pankl a Terezka ve Skalici celkem skromnou svatbu.
Malá Barborka Panklová vyrůstala nejprve na dnes neexistujícím panském bělidle poblíž starého zámeckého skleníku vedle ovocné zahrady. Vévodkyně Zaháňská, dlouholetá přítelkyně knížete Metternicha, nechala zděděný barokní zámek důkladně přestavět v tehdy módním klasicistním slohu. Zároveň probíhaly úpravy velkého anglického parku s klasicistním altánem. V roce 1830 nechala Kateřina Zaháňská zbořit panské bělidlo a Panklovým přidělila tmavý, skoro sklepní byt v panském dvoře.
Od roku 1824 chodila Barborka Panklová do školy v České Skalici, což dnes připomíná na budově bývalé školy pamětní plaketa z roku 1919 od Q. Kociána. Ve stejném roce, kdy Barborka začala chodit do školy, nechal si hostinský Steidler postavit nový hostinec U Bílého lva. Tam se od roku 1837 konaly slavné vlastenecké jiřinkové bály, kde slečna Panklová oslnila maloměstskou společnost svou výjimečnou krásou. Předtím však ještě musela prožít několik let na zámku ve Chvalkovicích, kam byla poslána „na vychování“. V rodině obročního, vrchnostenského úředníka starajícího se o panské obilí, asi moc šťastná nebyla. „Pansky“ vychovaná Barbora si dlouho radostného mládí neužívala. Ještě hodně mladá byla provdána za mnohem staršího Josefa Němce.
Dnes začíná v České Skalici naučná stezka Babiččino údolí, která sleduje stopy velké spisovatelky. Trasa vede od školy ke kostelu a k Steidlerovu hostinci, kde je dnes Muzeum Boženy Němcové a také Textilní muzeum. Navíc se tady každoročně konají obnovené Jiřinkové slavnosti s velkou výstavou jiřin. Ze Skalice pokračuje naučná stezka do Babiččina údolí, kde každý, kdo četl Babičku, hledá známá místa, tak sugestivně a s láskou v knize vylíčená. Počátkem 20. století k nim přibyl ještě Gutfreundův pomník „Babička s vnoučaty“. Od Starého bělidla a Viktorčina splavu už pak není daleko k rýzmburskému altánu a zřícenině hradu Rýzmburku, kam chodily Panklovy děti s babičkou na výlety.
Němcová opustila Babiččino údolí a své dětství asi v deseti letech. Po svatbě pak ještě pobývala se svým mužem v několika východočeských městech, pak se rodina z tohoto kraje odstěhovala. Do východních Čech se však Němcová vracela po celý život. Tady se cítila doma, měla tu své přátele a jezdila se sem i léčit. Například v roce 1851 navštívila dnes už zaniklé lázně u Kozlova, kde se setkala se svým dlouholetým přítelem Františkem Klácelem a prožila také jedno ze svých velkých citových vzplanutí, tentokrát k doktoru Janu Halcelotovi. O deset let později, už hodně nemocná, přijela na pozvání vlasteneckého faráře Šafránka do lázní Mlékosrby u Chlumce nad Cidlinou.
Před nemocí, bídou a politickým pronásledováním unikala tato statečná žena do vzpomínek na své dětství a na svou babičku, která pocházela z Dobrušky. Román Babička, který považovala pouze za „obrazy z venkovského života“, pak věnovala vévodkyni Zaháňské, románové „paní kněžně“. Mezi oběma ženami panoval zvláštní vztah a některé zvláštní události z nejútlejšího Barborčina dětství vyvolávají v české literární historii už dlouhá desetiletí dohady o jejich možném příbuzenském vztahu. Ale to jsou jen dohady. Ostatně, i kdyby to byla pravda, na její duchovní a umělecké velikosti by se nic nezměnilo. Stejně jako na odkazu, který českému národu zanechala.