Stejně jako Česká republika jsou navíc od roku 2004 členy Evropské unie. Lidé pídící se po informacích také asi nejspíš vědí, že trnitá cesta, kterou tři země v Pobaltí prošly od totality ke svobodě, je v mnohém podobná naší pouti k demokracii. Znalci tuší, že Litva, Lotyško i Estonsko mají návštěvníkům z celého světa rozhodně co nabídnout. Zdaleka nejde jen o pozoruhodnou přírodu, ale také o ojedinělé architektonické památky. Ne nadarmo je proto řada míst v Pobaltí zařazena na seznamu světového dědictví UNESCO.
Přesto se nejspíš první asociace, která souvisí s tímto koutem Evropy, pojí s jantarem. Na výrobky ze zkamenělé pryskyřice můžete ostatně v celém Pobaltí narazit doslova na každém kroku. Právě šperky z tohoto polodrahokamu patří mezi nejčastější suvenýry, které si turisté ze zemí odvážejí. Při troše štěstí a s notnou dávkou trpělivosti lze ale kousky jantaru najít i při procházce na pobřeží Baltu. Blízkost moře není zdaleka jediným společným znakem trojice zmiňovaných států.
Obdobný je například i ráz krajiny. Kdo čeká kopii nedaleké Skandinávie, bude patrně zklamán. Pobaltské země totiž leží převážně na rovině, kterou jen výjimečně vystřídají nízké pahorkatiny. Nejvyšší vrchol Pobaltí – Suur Munamägi (v překladu „velké vejce“) – se nachází v pohoří Haanja v jihovýchodním Estonsku a měří „úctyhodných“ 318 metrů! I přesto je však celá oblast oblíbeným a vyhledávaným střediskem zimních sportů se sjezdovkami i lyžařskými vleky. Sama jsem tomu nechtěla věřit, až když jsem na vlastní oči spatřila na jednom zdejším nádraží autobusy, které přivážely stovky „snowborďáků“. Okolní kopečky jsou ale především vyhlášené desítkami kilometrů špičkově upravených běžeckých tras. Ne nadarmo jsou Estonci v této disciplíně mistři…
Největším ze všech tří pobaltských států je Litva. Na ploše o rozloze přes 65 tisíc km2 žije kolem 3,5 milionu obyvatel. Země na rozdíl od Lotyšska a Estonska nemá starosti s ruskojazyčnou menšinou, a mnohem jednodušeji si tak může chránit vlastní řeč a tradice. Sluší se připomenout, že litevština patří spolu s lotyštinou do baltské skupiny indoevropských jazyků, která se vzdáleně podobá slovanským jazykům. Právě litevština je ze všech živých řečí gramatikou a výslovností zřejmě nejbližší indoevropskému „prajazyku“. I proto je v centru pozornosti lingvistů z celého světa. Pro zajímavost: stejně jako naše mateřština používá litevština i lotyština háčky. Při jejich zavádění se totiž národní obrozenci inspirovali právě češtinou.
Litva je řídce osídlenou zemí, a pro ráz krajiny je tudíž velmi důležité zemědělství. Po rozpadu Sovětského svazu probíhala její transformace odlišným způsobem než u nás. Drtivá většina „kolchozů“ právně i fyzicky zanikla. Z většiny dřívějších stájí a rozsáhlých komplexů tak zůstaly pouze ruiny, některé objekty jsou zpustlé a bez života. Rozloha orné půdy značně poklesla, pastviny se nevyužívají a terén mění svůj ráz. Z pohledu Středoevropana může litevská krajina působit divoce, dokonce až zanedbaně. O to blíže v ní má člověk k přírodě. Nezapomenutelné jsou pak procházky opuštěnými místy, kde nepotkáte ani živáčka. Postupně se také rozvíjí síť cyklostezek, které do země lákají stále více turistů.
Pokud pojedete v Litvě autem (tato zkušenost se vztahuje i na zbylé dva pobaltské státy), musíte věnovat zvýšenou pozornost řízení. Monotónní scenérie a dlouhé rovné úseky svádějí k usínání. Zpestření po cestě nabízejí nejen častá hejna čápů, ale také například cyklista jedoucí v protisměru nebo stařičký traktor, šinoucí se hlemýždím tempem po dálnici(!) od vesnice k vesnici. Litva má strategickou polohu mezi Západem a Východem. Je proto doslova předurčena jako tranzitní země mezi zeměmi bývalého Sovětského Svazu a EU. V této souvislosti se v současnosti realizuje například výstavba dálnice Via Baltica, která by měla spojit Varšavu s litevským Kaunasem, lotyšskou Rigou, estonským Tallinnem a finskými Helsinkami. Mimochodem, mluvíme sice o dálnici, avšak vězte, že většinu úseků tvoří spíš široká silnice s jedním jízdním pruhem. Velkolepý projekt navíc naráží na liknavý přístup polské strany, která má nejspíš jiné priority než budování silnic na východě země.
Potíže při vstupu do EU působil Litvě také další pozůstatek nadvlády SSSR – jaderná elektrárna Ignalina. Zařízení se dvěma reaktory černobylského typu vyrábí proud za podstatně nižší výrobní náklady, než je světový standard. Aby Litva požadavkům unie vyhověla, musela v lednu 2005 uzavřít první blok elektrárny. K odstávce druhého by mělo dojít v roce 2009. Jde však – jak jinak – o politické rozhodnutí, nikoliv technickou nezbytnost. Jeden blok totiž pokryje energetické potřeby celé Litvy… Země tak bude muset ve spolupráci s odborníky hledat alternativní plán, jak situaci vyřešit. Své energetické specifikum má i další a nejmenší pobaltský stát – Estonsko. V oblasti kolem hranic s Ruskem u města Narva totiž v tepelných elektrárnách využívá vlastní palivo, tzv. olejovou břidlici. Estonský rozvodný systém elektřiny je stále ještě napojen na Rusko, což vzbuzuje určité obavy. Uvažuje se proto o podmořském kabelu, který by měl spojit Estonsko s Finskem.
Právě s tímto severským státem má země mnoho společného. Do estonského hlavního města Tallinnu denně míří trajekty s finskými návštěvníky, kteří si odsud kromě dojmů z místních pamětihodností odvážejí plechovky s pivem nebo lahve s „živou vodou“, tedy pálenkou. Mezi vyhlášené domácí značky patří například vodka Saaremaa, která pochází ze stejnojmenného – mimochodem největšího – estonského ostrova. Kromě něj má země na rozdíl od svých baltských sousedů Litvy a Lotyšska ještě několik stovek dalších, menších ostrůvků. Blízkost ke Skandinávii dokládá i fakt, že se v Estonsku daří moderním technologiím. Parkování se dá například zaplatit přes mobilní telefon, téměř všude se s přenosným počítačem můžete připojit na internet… O to víc překvapí, že mají Estonci pověst velmi přemýšlivých, rozvážných někdy až těžkopádných lidí.
Pouštím-li se už na tento tenký let povrchní charakteristiky jednotlivých národů, musím říct, že například Litevci jsou díky svému temperamentu označováni za „jižany Baltu“. U Lotyšů zase převládá touha a snaha upoutat pozornost okolí, velký důraz proto kladou na upravený zevnějšek. Některé společné charakterové vlastnosti ale najdeme u všech – jsou jimi úcta k historii a národní sebevědomí. Nemám na mysli nějaký falešný nacionalizmus, ale skutečnou hrdost na to, že jsou právě Estonci, respektive Lotyši a Litevci. Vcelku běžně můžete na ulici potkat mladíky, kteří mají na bundě státní vlajky a názvy svých zemí. Ze všeho nejvíc se jich tak dotkne, když je neinformovaní turisté házejí všechny „do jednoho pytle“, nebo dokonce nerozlišují mezi nimi a ruskou menšinou. Ta je v Pobaltí nejpočetnější právě v Tallinu a také v Lotyšsku. Právě tam tvoří rusky mluvící občané zhruba třetinu obyvatelstva. Většina z nich žije v největším městě Pobaltí a hlavním lotyšském městě Rize. Nutno říct, že zastupují ekonomicky poměrně silnou skupinu, díky čemuž třičtvrtěmilionová metropole utěšeně vzkvétá. Důkazem toho je mimo jiné přehršel útulných restaurací s vyhlášenými kulinářskými specialitami a chutným lotyšským pivem.
Bohatou klientelou z východu je pak vyhledáváno i přímořské lázeňské letovisko Jūrmala, které v tomto ohledu v mnohém připomíná naše Karlovy Vary… Projít se po pláži nebo třeba vykoupat v moři se ale může úplně každý, pokud mu ovšem nevadí příznačně „osvěžující“ teplota Baltského moře. Místní jsou ale na tyto podmínky zvyklí, a nikoho proto nepřekvapí, že v létě je na dlouhém písečném pobřeží doslova hlava na hlavě.

Další informace o Pobaltí naleznet zde: http://www.sopka.cz

Jitka Porupková