Antické městské hradby vytvářely dva prstence sbíhající se kolem kapitolského hradu. Ty nejstarší, vnitřní a relativně nízké, se začaly stavět po vpádu Galů roku 387 př. n. l. a říká se jim Serviánské. Byly skoro 12 km dlouhé a chránily zhruba 450 ha původního města. Aureliánské hradby vyrostly ve 3. století po Kristu a v délce 19 km obepínaly plochu 1370 ha. Na mnoha místech se i s branami zachovaly dodnes a ohraničují historické jádro města. Republikánský Řím se stavěl převážně z cihel, císařové už chtěli mít sídelní město svého imperia z mramoru. Ani v dobách své největší antické slávy město nepřesáhlo 600 tisíc obyvatel. Dnes jich má na ploše 1507 km² skoro tři miliony. Řím je poslepovaná operní kulisa, řekl kdysi o italském hlavním městě filmový režisér Federico Fellini. Měl tím patrně na mysli jeho architektonickou nejednotnost, která jej odlišuje od ucelených městských republik, jakými byly středověké Benátky či Florencie. Římu totiž málokdy vládly rodové dynastie, alespoň ne dlouhodobě. Potomci velkých panovníků se obvykle „nepotatili“ a „nepodědili“, a tak musela nastoupit čerstvá krev odjinud. Ta ovšem neměla zájem zvelebovat konkurenční statky, začala jinde a jinak. 
U papežů o rodové tradici teprve nemohla být řeč. Vznikl tak architektonický slepenec, který má ovšem své velké kouzlo: je plný překvapení, antické památky jsou roztroušeny mezi středověkou zástavbou, a navíc vklíněny do krásné kopcovité krajiny a bujné zeleně.
I Fellini byl ostatně Římem nadšen a velmi neotřele jej oslavil zejména filmem Roma, kde ale namísto obvyklých turistických lokalit představil divákům ta nejobskurnější zákoutí a z oné pověstné „věčnosti“ hlavně nejstarší řemeslo světa. Drsnou slupku města zaznamenaly i slavné poválečné neorealistické filmy jako Rosselliniho „Řím, otevřené město“ nebo de Santisův „Řím v 11 hodin“. Snad vůbec nejřímštější jsou filmy natočené podle námětu spisovatele Alberta Moravii – Včera, dnes a zítra, Konformista a Římanka. Zatímco čeština přejala, patrně vlivem němčiny, pro toto „Město měst“ rod mužský, a Řím tak symbolizuje především moc dávných císařů a pozdějších papežů, Italové zůstali u matriarchátu a říkají své prastaré metropoli mazlivě Mamma Roma. U nás se to obvykle překládá jako Matka měst, ale přesnější by bylo Mamka Romka, případně Římka. Ostatně i knižní název Urbe je rodu ženského. Jako ženský symbol Říma se nám nejspíš vybaví Sophia Lorenová anebo Gina Lollobrigida, ale ztělesněním pravé Římanky byla především plnokrevná, ne sice tak krásná, zato nezdolná a skrz naskrz svá Anna Magnani.
Antický císařský Řím symbolizovala bohyně Roma, zpodobňovaná podobně jako Pallas Athéna s přilbou na hlavě. Na rozdíl od ní mívala však na způsob bojovných Amazonek obnažený, nikoli však uříznutý prs. Sedávala na sedmi pahorcích a u nohou jí ležela vlčice…
Patronkou města byla ale bohyně lásky a krásy Venuše, od níž, respektive od jejího údajného potomka Aenea odvíjeli svůj rodokmen jak zakladatel Říma a jeho první král Romulus, tak i rod Iuliovců, z něhož vzešel Gaius Julius Caesar.
Je s podivem, že skrz naskrz patriarchální Řím řídily a symbolizovaly ženy. Jejich koexistence či dokonce spolupráce musela být věru příkladná, když se jim podařilo učinit z Říma Caput mundi – hlavu světa na víc než tisíc let.
Název metropole splýval se jménem celé obrovské říše. Odtud vycházely všechny impulzy. Řím se nebál přejímat prověřené hodnoty od pokořených nepřátel, dokonce ani jejich symbolů se nezříkal. Od Řeků převzal jeho umění i božstvo, od Etrusků zase svazek prutů se sekyrou – fasces cum securibus (symboliku i název později zneužili italští fašisté), od kdysi pronásledovaných křesťanů zase symbol kříže. O něj se opíral i císař Konstantin Veliký, když se z posledních sil snažil udržet rozpadající se impérium. Renovatio Romani Imperii měl na svém pečetním prstenu vyryto i Karel Veliký – a mínil tím jistě spíše říši Konstantinovu než Řím pohanských císařů, či dokonce republikánů. Naposledy se o vzkříšení impéria pokusil ve 14. století mladý notář Cola di Rienzi. Za papežského schizmatu odjel s poselstvem měšťanů jednat s papežem Klementem VI. do Avignonu, a když se od něj velké pomoci nedočkal, vzal moc do svých rukou, vyhnal z Říma šlechtu a pokusil se o sjednocení „svaté Itálie“. Že však i on sklouzl k diktátorským metodám, skončil zavražděn na schodech Kapitolu tak jako tolik jiných uzurpátorů před ním. A Itálie čekala na své sjednocení dalších pět století.
Co se nedařilo moci světské, dokázala církev. Krůček po krůčku, s mnoha přerušeními za barbarských nájezdů, v době bojů o investituru i za schizofrenního dvojpapeženství, podařilo se v Římě vybudovat světové centrum katolické moci. Původně se ovšem jednalo o jednotnou křesťanskou církev, vycházející z učení Ježíšova, jak je potomkům zanechal první římský biskup a papež Petr, zahynuvší jako tolik jiných raných křesťanů mučednickou smrtí.
A byli to především papežové, kdo se – v konkurenci s mnoha šlechtickými rody – nakonec nejvíc zasloužili o rozkvět Říma. Zdejší renesanční a zejména barokní paláce a kostely, vystavěné z jejich popudu pro větší slávu církve, jsou dílem dodnes nejobdivovanějších velikánů umění a kulturním dědictvím prvního řádu. 
I politicky bylo od papežů mnohokrát čemu se učit. Za příslib vojenské podpory korunovali nejednoho krále na císaře a papežský stát se přisál na italskou botu jako chobotnice. Párkrát sice rozvášněná římská šlechta anebo římský lid vyhnali papeže z města a ti museli hledat pomoc u spojeneckých cizích panovníků, ale nakonec Římané své svaté otce ještě rádi povolali zpět. Řím a Vatikán se prostě staly spojitými nádobami.
Ne vždycky ale papež odhadl situaci správně. Klementu VII. z rodu medicejského se stala osudnou smlouva s Francií, která měla zamezit rostoucímu vlivu Habsburků. Pán této říše, rozezlený Španěl Karel V., udeřil v roce 1527 s 30 tisíci žoldnéřů na Řím čítající v té době 55 tisíc obyvatel. Událost známá jako Sacco di Roma patří k nejtemnějším v římských dějinách. Papež se ocitl na půl roku ve vězení na Andělském hradě a smír nastal, teprve když se objevil nový společný nepřítel – Lutherova reformace. Jednotný církevní stát Patrimonium Christi vznikl ale až roku 1816, tedy po napoleonských válkách.
To už zase všechny cesty vedly do Říma, a nejen ty dlážděné. Cílem tzv. kavalírských cest byly především zdejší umělecké skvosty. Nikoli jejich drancování, nýbrž studium. Uměleckým střediskem se novověký Řím stal rozhodně mnohem dřív než politickým. Teprve roku 1871, deset let po sjednocení Itálie, byl vyhlášen hlavním městem (předtím jím byl nejprve Turín a po něm Florencie). Nebyl už městem císařským, nýbrž královským, a to plných 85 let. Na dvě desetiletí z té doby ale ovládl město fašistický režim. Království se tím zdiskreditovalo, a proto byla roku 1946 v Římě opět vyhlášena republika. 
Nynější premiér Silvio Berlusconi se sice občas chová jako monarcha, ale i jeho post závisí na voličích. Pravda, vládnout Římu a Itálii jistě není snadné. Její politika začasto připomíná spíše Operu comicu než seriózní rozhodování. I ona zdejší komunistická strana, silnější než kdekoli jinde na Západě, byla vždycky svérázná a lišila se od svých kolegyň v jiných státech (dovolila si nesouhlasit třeba s brežněvovskou okupací Československa).
Řím, ležící takřka uprostřed protáhlé italské jezdecké boty, je každopádně ideálním místem pro hlavní město země, která na samém severu mluví německy a se záviděníhodnou pílí využívá přírodních krás pro rozvoj turistiky, kdežto na jihu už nese – nejen krajinově – prvky africké a do demokracie se tu pořád ještě mísí vztahy tak trochu prvobytně pospolné.
Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz
Radvana Kraslová