Kdo vlastně objevil poslední světadíl – Antarktidu? Otázka, kolem které se vedly četné spory a dohady. Kandidátů bylo několik: kapitán James Cook, poručík Edward Bransfield, skipper Nathaniel Palmer… V poslední době se však většina historiků, zkoumajících tento problém, shoduje v tom, že čest objevu náleží expedici, v jejímž čele stál čtyřicetiletý kapitán Fadděj Bellingshausen, rodák z estonského ostrova Saaremaa.
Výpravu tvořily vojenské trojstěžníky Vostok (vlajková loď výpravy) a Mirnyj s posádkami čítajícími dohromady 190 mužů. Ruská vláda je v létě roku 1819 vyslala na výzkumnou plavbu kolem světa se zvláštním posláním na Dalekém jihu. V instrukcích od ministra námořnictví markýze de Traversey stálo:
Až letos nastane vhodné roční období, vypraví se kapitán Bellingshausen na obhlídku Georgie, ležící pod 55. stupněm jižní šířky…, načež bude pokračovat ve svých výzkumech tak daleko na jih, jak to jen půjde. Vynaloží všemožné úsilí, aby se při hledání nových zemí co nejvíce přiblížil k pólu a nezanechá svého pátrání, dokud mu v tom nezabrání nepředvídané překážky.
Obě šalupy poté, co si doplnily zásoby v Rio de Janeiru, odhodlaně zamířily Atlantikem k jižnímu polárnímu kruhu, který překročily v lednu roku 1820. Před nimi to dokázala pouze expedice Jamese Cooka na lodích Resolution a Adventure, když se roku 1772 na příkaz britské admirality vydala hledat a případně kolonizovat Neznámou jižní zemi. Místo očekávaného kontinentu kolosálních rozměrů s příznivým podnebím a početným obyvatelstvem, jaký rozestřela kolem jižní točny fantazie tehdejších kartografů, nacházeli však Angličané na Dalekém jihu pouze moře plné ker a plovoucích ledovců. Smrtící past, která výpravu málem pohltila.
„Kdyby snad někdo měl vůli a vytrvalost proniknout dál něž já,“ prohlásil po návratu kapitán Cook, bezesporu jeden z nejodvážnějších a nejschopnějších mořeplavců své doby, „nebudu mu závidět slávu jeho objevů – troufám si tvrdit, že svět z toho nebude mít žádný užitek.“
Rusy tedy po půl století nepřivedla do těchto končin iluze bájné Terra australis incognita, ale především potřeba obohatit zeměpisnou vědu o poznání, co vlastně skrývá ten nepřístupný, dosud nikým nespatřený kraj světa. A první objev na sebe nedal dlouho čekat.
Z neoficiální zprávy poručíka Michaila Lazareva, velitele šalupy Mirnyj:
Dne 16. (28.) ledna (1820) jsme dosáhli 69 ° 23 ´ jižní šířky, kde jsme se setkali s kontinentálním ledem nezvyklé síly; při pohledu ze stěžně se onoho překrásného večera prostíral, kam až oko dohlédlo; touto udivující podívanou jsme se však netěšili dlouho, neboť se brzo opět zamračilo a jako obvykle začal padat sníh. Bylo to na 2 ° 35 ´ západní délky od Greenwiche. Pokračovali jsme odtud v cestě na východ, pokoušejíce se při každé příležitosti proniknout k jihu, ale všude jsme naráželi na ledovou pevninu ještě před 70 °.
Toho dne se tedy neozval žádný výkřik Země! Žádnou zemi neviděli. A přece můžeme tyto řádky právem považovat za hodnověrnou zprávu o prvním spatření posledního světadílu naší planety. Jak dnes víme, světadílu většího než Evropa, ale z 98 % pokrytého ledem.
Hlášení kapitána Bellingshausena ministru de Traversey o událostech ze 17. a 18. února 1820 pak nade všechnu pochybnost dokládá, co vlastně Rusové tehdy objevili:
Dosáhli jsme 69 ° jižní šířky a 16 ° 15 ´ východní délky. Tam bylo za ledovou tříští a plovoucími ledovými horami vidět ledovou pevninu, jejíž okraje jsou kolmo odlomeny a která se táhla, kam až jsme dohlédli, zvedajíc se k jihu jako pobřeží; ploché plovoucí ledovce, nacházející se v blízkosti této pevniny, jsou podle všeho jejími úlomky, protože mají i horní povrch podobné, jako tato pevnina.
Zase nikde ani kousek skály, ani kousek holé země. Rozpoznali však podstatnou věc: že ten gigantický ledovcový štít, prostírající se před nimi, nemohl vzniknout na širém moři. Že musí spočívat na pevné zemi velkých rozměrů. Možná rozměrů světadílu. Na pevnině, jíž se ještě nedotkl ani pohled člověka. Pevnině z doby ledové.
Teprve příští léto, při jejich dalším průniku za polární kruh se jim na opačné straně Antarktidy otevřel úchvatný pohled na hornatou divočinu, čnící z ledu. Nazvali ji pobřežím Alexandra I. (Mnohem později se ukázalo, že je to velký ostrov, oddělený od vlastní pevniny trvale zamrzlým průlivem.)
Měl jsem to potěšení být účastníkem expedice, která uskutečnila historické první vylodění právě v místech, kde v lednu a v únoru 1820 manévrovaly plachetnice Vostok a Mirnyj. Začátkem roku 1959 jsme s ledobornou expediční lodí Ob pod velením kapitána Alexandra Dubinina zakotvili u ledové bariéry poblíž 70. jižní rovnoběžky a 13. východního poledníku. A tak můžu potvrdit, že to, co ve svých zprávách popsali Bellingshausen a Lazarev, byl skutečně okraj jihotočnového kontinentu. Přesně takový je charakter tamního pobřeží.
Celý měsíc trvalo, než se tam podařilo vybudovat a dát do provozu malou výzkumnou stanici. (Dostala jméno poručíka Lazareva, stejně jako šelfový ledovec pod ní. Byla to sysifovská práce. Z toho měsíce dvacet dnů řádily nad pobřežím sněhové vichřice a uragany. Výprava přišla o vrtulník, buldozer, traktory a saně, všechno zmizelo v moři spolu s desítkami barelů nafty. I tak silná loď, jako byl Ob, měla co dělat, aby se dostala přes osmdesátikilometrovou závoru ledových ker, stmelenou podzimními mrazy, zpátky na volné moře.
Často jsem si při tom vzpomněl na ty dva dřevěné koráby dávných předchůdců a v duchu před nimi smekal. Význačný německý geograf August Petermann už roku 1867 napsal:
„Bellingshausen šel nebojácně proti mínění Jamese Cooka, které vládlo 50 let a pevně zakořenilo: proti mínění o nemožnosti a neužitečnosti dalšího pronikání na jih. Za tuto zásluhu lze Bellingshausenovo jméno zařadit vedle Kolumba, Magellana a Jamese Rosse, vedle jmen mužů, kteří neustupovali před těžkostmi a domnělými nemožnostmi, šli svou cestou, a proto dokázali bořit hradby kolem objevů, jež jsou mezníky epoch.“
Letos uplynulo od prvního spatření posledního světadílu 185 let.