Vídeň vyrostla na širokém rovinatém břehu Dunaje a svou nechráněnou polohou nepřátele přímo přitahovala. Proto město uzavíral už od starověku systém opevnění a příkopů. A před vnějším pásmem mohutných hradeb s obrannými baštami zůstávalo až do poloviny 19. století asi 400 metrů široké pásmo bez lesů a bez domů, aby měli obránci města blížícího se nepřítele jako na dlani. Ještě proti Turkům byl tento obranný systém účinný, proti Napoleonovi už nikoli. Když tento francouzský uchvatitel rakouské metropole i císařské dcery Marie Luisy Vídeň opouštěl, jako projev pohrdání jejími obyvateli nechal část hradeb zbořit ? na důkaz toho, že jemu žádné hradby neodolají. V roce 1848 nastoupil na trůn mladý František Josef I. a ten pochopil, že hradby sídelní město před moderními zbraněmi už skutečně neuchrání, a navíc brání jeho rozvoji. A tak dal v roce 1857 pokyn k jejich postupnému bourání. Proti jeho rozhodnutí však Vídeňáci zpočátku dost brblali, protože po hradbách vedlo jejich oblíbení korzo, odkud byl pěkný výhled na město, na Dunaj i na vzdálené kopce za ním. Později však s obdivem sledovali, jaké nádherné veřejné budovy a parky na místě hradeb rostou, a také ocenili, že se jak císařské sídlo Hofburg, tak i jeho okolní šlechtické paláce a chrámy zcela otevřely městu, ba s ním splynuly v jediný celek…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2004
Další informace o Rakousku naleznet zde: http://www.sopka.cz