Svět středověké západní Evropy. Svět katolické církve, kterou však začíná ohrožovat myšlenkový mor. Šíří se z východu a napadá dosud bohabojné věřící. Nezbývá než vymýtit jej co nejdříve, a tak je roku 1022 v Orleansu upáleno deset kanovníků. Tedy deset kacířů. Na čas je epidemie utlumena, ale nakonec přeci jen vypukne v plné síle.
Jak výhružné ostny se nad krajem Fenouillèdes ježí hrady Termes, Puilaurens, Peyrepertuse a Quéribus. Už dlouhá léta střeží území, o něž se přou španělští a francouzští monarchové, a oddělují svérázný Languedoc od držav Petra II. Aragonského.
Jejich pánové, okcitánští šlechtici, připravují francouzskému králi Filipu Augustovi nejednu bezesnou noc. Jsou totiž přívrženci prokletých kacířů. Je třeba srazit na kolena onen Languedoc, langue d´oc, zemi jazyka okcitánského. Trubadúři tu prozpěvují své lehkomyslné písně, oslavují krásu žen a pobízejí je k vášni mimo pouto manželské. Učené rozpravy o dvorské lásce se střídají s důvtipnými hrami a všechno je to zjemnělé, složité a hříšné.
Panstvo a obyčejní lidé tu jedním dechem přijímají jak ctnostné katary, tak požitkářské trubadúry. Tento kraj se jen nerad podřizuje vládcům a pramálo věří zkaženým duchovním. Žije ve svém vlastním sladkém světě, dokud se nad ním nestrhne ničivá bouře, která po sobě zanechá beznadějnou spoušť: spálená města a vesnice, zdupaná pole a vinohrady, dobyté nedobytné hrady a tisíce mrtvých. Ani dvorská láska ani katarové se nedožijí 14. století. V dalekém Římě totiž roku 1198 usedl na papežský stolec energický Inocenc III., který v den svého pomazání kázal v duchu tohoto Jeremiášova verše: Hle, ustanovuji tě dnešního dne nad národy a nad královstvími, abys plenil a kazil a hubil a bořil, abys stavěl a vštěpoval.
Inocenc III. musí čelit řadě závažných problémů a nejvíce jej pálí kacířství. Evropa jím onemocněla a on ji musí vyléčit. Marně se však staví hranice. Jak fénix z plamene se kacíři vždy znovu vynoří a je jich stále víc. A snad nejhorší je to v Languedoku. Tam se s těmi neznabohy přítelíčkují i místní pánové, a někteří své manželky dokonce posílají do katarských klášterů. Papežovým legátům se tu vysmívají, kostely zejí prázdnotou a na náměstích káží „dokonalí“, jak si katarové říkají. Ani malá armáda žebravých kazatelů, která má svým příkladem a učenými dišputacemi přemoci ctnostné katary na vlastní půdě, nedokáže přesvědčit obyvatelstvo o čistotě církve. A tak dojde na slova rozezleného Dominika: „Kde neplatí požehnání, platí hůl.“
Filip August se sám nechce vrhat do vosího hnízda, k válce však svolení dává. Roku 1208 vyhlašuje papež křížové tažení – 40 dní služby a za to odpuštění hříchů, zproštění dluhů vůči lichvářům a možnost obohatit se na dobytých územích.
Na jih se začínají hrnout zisku a boje chtiví baroni a námezdní žoldáci. Před nimi stojí nezkrotná města jako Toulouse, Foix, Carcassone, Narbonne či Béziers a v nich jejich kacířští pánové. Tak hrdí, že nejsou schopni se dohodnout, ani když jim hrozí společné nebezpečí.
Kdo však jsou oni kataři, kvůli nimž se strhne takové běsnění a jejichž jméno nelze přehlédnout při putování Languedokem ani dnes? Le Pays Cathare, stojí psáno bílým písmem na velkých hnědých tabulích podél cest. Země katarů. Ať člověk chce nebo nechce, příběh dávných kacířů mu je neustále v patách.
„Tito kacíři neváhají sami sebe nazývat Kataros, což znamená Čistí,“ čteme v záznamech německého kanovníka z 2. poloviny 12. století. To už v Languedoku kataři zakořenili, a protože se jejich hnutí rozmohlo zvláště v okolí města Albi, říká se jim také albigenští. Stejně jako křesťanští dualisté věří ve stvoření Dobra, tedy Boží, a stvoření Zla, tedy Ďáblovo. Katolická církev je pro ně Církví vlků a šelmou popisovanou v Apokalypse, Řím útočí podobnou rétorikou a nazývá je „vlky, kteří pustoší vinici Páně“. Vždyť neuznávají ani eucharistii, ani symbol Kříže. O jejich učení se však dozvídáme jen velmi málo, a to ještě z velké části ústy jejich odpůrců.
„Slibuji bohu i evangeliu i vám, že už nikdy nepojím masa, ani vajec, ani sýra, ani jiných tučných pokrmů, že budu žít ve věčné lásce k bližním, ať zemřu nebo zůstanu naživu,“ pronášeli umírající, kteří se rozhodli přijmout „útěchu“, jedinou katarskou svátost. Stali se tak „dokonalými“, a pokud snad přežili, čekal je řeholnický život. K životu „dokonalých“ se však mohli rozhodnout kdykoliv předtím. Znamenalo to nepožít potravy živočišného původu s výjimkou ryb, povinnost půstu a vzdání se sexuálního styku. „Dokonalý“ byl pokřtěn a mohl tak vstoupit do království nebeského.
Na francouzském jihu si kataři získali příznivce ve všech společenských vrstvách. Katarské komunity, jež byly prostředím výměny názorů a diskusí, se dobře uchytily v podobně laděném kulturním podhoubí Languedoku. Hradním pánům se zcela jistě líbilo, že se od nich nevyžadovaly desátky, a mnozí šlechtici se prý přidávali ke katarům tehdy, když se chtěli zbavit svých dosavadních manželek a odpoutat se od církevní moci. Všichni pak obdivovali jejich exemplární chování a rozuměli kázáním ve svérázném lidovém jazyce. Takto nevybíravě například vysvětloval jeden z „dokonalých“, Limosus Nègre, proč je svět špatný: „Slunce a měsíc se jednoho dne pod vlivem ďábla vyprázdnily a z jejich ztuhlých výkalů pak vznikla země. Následkem toho je země koneckonců svinstvo a zkaženost.
Katarské učení je pokusem o návrat k prvotnímu křesťanství, ale zároveň má své kořeny snad někde hluboko v minulosti, v moudrostech Zarathustrových, v učení o stěhování duší a v úvahách gnostiků. Do těchto sfér však pronikají pouze zasvěcení. Obyčejný lid katarům prostě věří a srovnává jejich ctnostný život s životem katolických duchovních.
Křižáci, v jejichž čele stojí neúnavný Šimon z Montfortu, mezitím dobývají jedno město za druhým a jihofrancouzští šlechtici při tom přicházejí o své tituly i půdu. Stávají se vyvlastněnými faidity. Původní křížová výprava se postupně mění v krutou válku severu proti jihu. Města a pevnosti se vzdávají, bouří a zase padají a stále častěji se skloňují slova „moc“ a „bohatství“. Na zraněný jih se poté vrhají inkvizitoři v černých hávech dominikánů. Vyhledávají ty, kteří už možná odložili kacířský šat a vmísili se mezi obyvatelstvo, ale stále by mohli být zdrojem nové nákazy.
Dosud totiž není dobojováno. Přestože odpor těch největších pánů je zlomen a samotný Toulouse se roku 1229 kaje před katolickou církví, stále existují místa, kam si lidé přicházejí pro „útěchu“. Je to v kraji plném strmých vrcholů a rozervaném soutěskami, v kraji hlubokých lesů a neschůdných míst nahánějících strach, kterým se křižáčtí vojáci snažili vyhnout. Tady, na výspě Pyrenejí u katalánských hranic, stojí Puilaurens, Peyrepertuse, Usson a Quéribus, hrady, jež i nadále poskytují útočiště katarům a vyvlastněným pánům. Jsou posledními vojáky na bitevním poli a i pro ně je jen otázkou času, kdy se jich natrvalo zmocní francouzská Koruna.
Jako první padá Peyrepertuse. Zdá se, že sama příroda vybudovala tuto pevnost, vyrůstající ze skalnatého hřbetu dlouhého téměř 300 metrů. V počátcích výpravy proti katarům ležel hrad stranou zájmů křižáků díky svým vztahům s korunou aragonskou. V roce 1217 se sice jeho pán Vilém z Peyrepertuse musel podrobit Šimonu z Montfortu, ale jeho poslušnost neměla dlouhého trvání. O 7 let později je vyloučen z církve a kataři i faidité pobývají na jeho hradě až do 16. listopadu 1240, kdy se po krátkém obležení vzdávají královské armádě.
Dalším na řadě je Usson. Tento malý hrad, ležící sevřený uprostřed kopců nad řekou Aude, chránila dlouho jeho vlastní odloučenost i spojenectví s mnohem silnějším hradem Montségur. Když se montségurská pevnost 2. března roku 1244 vzdala, vzdal se o několik dnů později i Usson. Byly to jedny z nejdramatičtějších chvil celé války. Montségurské kapitulaci předcházelo deset dlouhých měsíců obléhání, během nichž na 500 katarů odolávalo spojeným silám církve a francouzského krále. Tehdy se také dvěma odvážlivcům podařilo vynést montségurský poklad.
Le tresor de cathares… Moi, je l´ai accuelli… „Poklad katarů…. Já jej strážil…“ stojí na jedné z desek u cesty na Usson. Trosky hradu jako by vzpomínaly na vzrušené časy, kdy tu albigenští skryli své nashromážděné bohatství – zlato, stříbro a především posvátné knihy. Poklad, jenž odtud putoval dál, snad do Lombardie, se měl stát dalším katarským tajemstvím.
Když se pod pokořeným Montségurem rozhořela hranice, na níž zemřelo více než 200 katarů odmítajících zříci se své víry, jako by skonal i samotný duch katarské církve.
Hrad Puilaurens sice zůstal ještě nějakou dobu v rukou albigenských, ale nakonec i on přechází pod královskou správu. Už jen pár kacířů hájí osamělý Quéribus, obrovský varovný prst, vystupující ze skalnatého ostrohu nad pláněmi Roussillonu. Nakonec je i tato poslední bašta okcitánského odporu obležena a během tří týdnů je po všem. Po tolika letech bojů jsou už síly vyčerpány a v květnu 1255 se pevnost vzdává svým protivníkům, zrazená a na smrt unavená. Languedok je pokořen. Poslední „dokonalý“ Vilém Belibaste umírá na hranici roku 1321 a francouzská koruna i katolická církev se mohou radovat ze znovuzískaných území.
Celý příběh už mohl dávno pohřbít čas. Po celém Languedoku byly podél cest vysázeny kříže (symbol, který „dokonalí“ odmítali), aby nikdo nemohl pochybovat o pravém vyznání zdejších obyvatel. A protože kataři pohrdali materiálním světem, nezanechali po sobě nic hmotného, žádné obrazy, sochy ani kostely. Dokonce i pověstný montségurský poklad zmizel z povrchu zemského.
Stále však přetrvává vůle nezapomenout na onen sladkohořký čas svobodného Languedoku. A zůstalo také jméno, které hnědé poutače podél cest co chvíli připomínají – le Pays Cathare.