Označení azulejo pochází z arabských slov al a zuleycha, což doslova znamená glazovaná cihla. Původ jména napovídá, že tato tradice, pro Španělsko velmi charakteristická, se váže k dobám, kdy na Pyrenejském poloostrově vládli muslimové. Ti si keramikou své domy nejen zdobili, ale i prakticky zařizovali. Tak, jak křesťané postupně dobývali svá území zpět, přecházela výroba keramických kachlů do jejich rukou a dál se rozvíjela. Dnes jsou azulejos vyráběny moderními technologickými postupy, ale většinou si uchovávají tradiční vzory i typické barvy, takže se dá říci, že se staly živoucí tradicí, která nám i po staletích připomíná dávnou přítomnost arabské kultury v této části Evropy.
Velice složité, barevné ornamenty arabských azulejos nahrazovaly původně pracnou a nákladnou mozaiku, jíž se zdobily podlahy i stěny budov a to nejen bohatých rodin. Nejprve se začaly vyrábět kachle technikou ‘cuerda seca’, doslova „suchého provázku“. Na vypáleném kachli se vytvořil ornamentální vzor pomocí provázku, který byl napuštěn vysychavým olejovým inkoustem, aby zabránil smíchání jednotlivých barev. Těmi se vyznačená ornamentální políčka vyplnila a potom se dal kachlík opět vypálit do pece.
Tato výroba byla také pracná, ale přece jen byla rychlejší a cenově dostupnější. Velká poptávka si vynutila další zdokonalení technologie. Od 16. století se už začaly vyrábět azulejos de arista. Podstatou i této technologie byla snaha zabránit slití jednotlivých barev designu, tentokrát však reliéfním způsobem, vtlačováním vzorů do čerstvé hlíny pomocí šablony. Oba druhy kachlů byly vyráběny sériově a objevovaly se na nich zejména květinové a geometrické motivy. Dlaždice se používaly především na výzdobu podlah, schodů, ale i střech paláců a mešit nejen ve Španělsku, ale i za jeho hranicemi. Azulejos se totiž záhy staly i výhodným vývozním artiklem.
Tradiční střediska
Ve 13. století vzniklo jedno z prvních středisek azulejos v obci Manises nedaleko Valencie. Vyráběly se tady luxusní zelenočerné azulejos s pozlaceným nebo měděným dekorem, které byly mimo jiné použity i v papežských komnatách. Na výrobu keramiky v Manises dohlížela přímo královská kancelář Jaimeho II. Aragonského (1267—1327). Druhé velké středisko na výrobu azulejos a další keramiky vzniká v sevillské čtvrti Triana. Tato „keramická čtvrť“ si svou tradici přenesla přes dlouhá staletí až do současnosti. Zdejší produkce však nebyla podrobena dozoru, a tím i vkusu královského dvora. Umělci měli větší tvůrčí svobodu, a proto tady vzniká nepřeberné množství vzorů a barevných kombinací. Místní keramici navíc rychle a vstřícně vstřebávali nápady a zkušenosti keramiků, kteří přišli z ciziny. A právě míšením nejrůznějších vlivů evropských s původním arabským dekorem vzniká nová tradice dnes typické sevillské keramiky…
Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 2/2003
Další informace o Španělsku naleznet zde: http://www.sopka.cz