Jak výhružné ostny se nad krajem Fenouill?des ježí hrady Termes, Puilaurens, Peyrepertuse a Quéribus. Už dlouhá léta střeží území, o něž se přou španělští a francouzští monarchové, a oddělují svérázný Languedoc od držav Petra II. Aragonského.
Jejich pánové, okcitánští šlechtici, připravují francouzskému králi Filipu Augustovi nejednu bezesnou noc. Jsou totiž přívrženci prokletých kacířů. Je třeba srazit na kolena onen Languedoc, langue d´oc, zemi jazyka okcitánského. Trubadúři tu prozpěvují své lehkomyslné písně, oslavují krásu žen a pobízejí je k vášni mimo pouto manželské. Učené rozpravy o dvorské lásce se střídají s důvtipnými hrami a všechno je to zjemnělé, složité a hříšné.
Panstvo a obyčejní lidé tu jedním dechem přijímají jak ctnostné katary, tak požitkářské trubadúry. Tento kraj se jen nerad podřizuje vládcům a pramálo věří zkaženým duchovním. Žije ve svém vlastním sladkém světě, dokud se nad ním nestrhne ničivá bouře, která po sobě zanechá beznadějnou spoušť: spálená města a vesnice, zdupaná pole a vinohrady, dobyté nedobytné hrady a tisíce mrtvých. Ani dvorská láska ani katarové se nedožijí 14. století. V dalekém Římě totiž roku 1198 usedl na papežský stolec energický Inocenc III., který v den svého pomazání kázal v duchu tohoto Jeremiášova verše: Hle, ustanovuji tě dnešního dne nad národy a nad královstvími, abys plenil a kazil a hubil a bořil, abys stavěl a vštěpoval.
Inocenc III. musí čelit řadě závažných problémů a nejvíce jej pálí kacířství. Evropa jím onemocněla a on ji musí vyléčit. Marně se však staví hranice. Jak fénix z plamene se kacíři vždy znovu vynoří a je jich stále víc. A snad nejhorší je to v Languedoku. Tam se s těmi neznabohy přítelíčkují i místní pánové, a někteří své manželky dokonce posílají do katarských klášterů. Papežovým legátům se tu vysmívají, kostely zejí prázdnotou a na náměstích káží „dokonalí“, jak si katarové říkají. Ani malá armáda žebravých kazatelů, která má svým příkladem a učenými dišputacemi přemoci ctnostné katary na vlastní půdě, nedokáže přesvědčit obyvatelstvo o čistotě církve. A tak dojde na slova rozezleného Dominika: „Kde neplatí požehnání, platí hůl…“
Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 3/2003
Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz