Ve Španělsku osmnáctého století žil král Carlos III., a ten se v duchu tehdejší módy rozhodl vybudovat v hlavním městě Madridu široký bulvár, kde by se jeho poddaní mohli ve volném čase setkávat obklopeni krásnou přírodou i architekturou. Tak na dřívější periferii známé jako Prado de San Jeronimo neboli Louka svatého Jeronýma, vznikla zóna mnoha parků s fontánami a paláců s letními pavilony nazvaná El Salon del Prado, později El Paseo del Prado. Tato „královská louka“ byla určena pro nedělní procházky madridské smetánky. Ctihodní občané posedávali na lavičkách v parcích, korzovali kolem sousoší s fontánou krásné La Cibeles posazené v elegantním kočáře a obdivovali se sochám Apolóna a Neptuna od tehdejšího oblíbeného architekta Ventury Rodriqueze. Za špatného počasí se uchylovali do některého z pavilonů botanické zahrady, do astronomické observatoře nebo do Kabinetu přírodních věd architekta Juana de Villanuevy. Eleganci všech těchto budov a zahrad mohou obyvatelé Madridu i jeho návštěvníci obdivovat dodnes.
O něco málo později žila v Madridu uměnímilovná královna Marie Isabela de Braganza. Ta přesvědčila svého manžela, krále Fernanda VII., aby královskou galerii zpřístupnil veřejnosti. Pro královské sbírky byla vybrána reprezentativní klasicistní budova původního Kabinetu přírodních věd na Paseo del Prado z roku 1785.
Nové Královské muzeum výtvarných umění , nyní obecně známé jako Prado, bylo oficiálně otevřeno v roce 1819. K původní budově později přibyl bývalý taneční salonek el Cason del Buen Retiro, ve kterém se v současné době nachází umělecká sbírka 19. století. V průběhu let se soubor královských obrazů a dalších uměleckých předmětů dále rozšiřoval, až se proměnil v jednu z nejlepších světových sbírek především španělského malířství. Specifikem této sbírky je výběr exponátů sestavený více méně podle osobního vkusu jednotlivých panovníků a jejich dvořanů. Největšími milovníky umění a sběrateli v tomto smyslu byli především Carlos V., Filip II. a Filip III. Do výběru zastoupených světových autorů logicky zasahovala i dobová politická situace. Pod španělskou korunu poměrně dlouhou dobu patřilo i Nizozemí a Itálie, takže se v 16. století do Madridu dostala řada děl vlámských mistrů, jako jsou například Van der Weyden nebo prvokativní a neustále obdivovaný Hieronymus Bosh. Největší je ovšem expozice domácích umělců, především El Greca, Velazqueze a Goyi. Ale jsou tu i díla Ribery, Zubarana nebo Murilla. V Pradu nechybí ani díla mistrů italských, především Tizian a další mistři benátské školy a v menší míře jsou tu zastoupeni i starší autoři němečtí, angličtí a francouzští.
Muzeum Thyssen – Bornemisza
Téměř 70 let schraňoval baron Hans Heinrich Thyssen-Bornemisza svou sbírku umění, která byla pokládána za nejkompletnější a nejcennější soukromou sbírku na světě. Obsahovala přes 800 obrazů, soch, plastik, gobelínů a dalších uměleckých předmětů, z nichž nejméně padesát děl je dodnes považováno za mistrovská díla světového významu.
Když byla v roce 1993 tato sbírka zpřístupněna veřejnosti, a to ve dvoupatrovém paláci Villahermosa, stojícím blízko Musea del Prado, ocitly se tak vedle sebe hned dvě pozoruhodné galerie. To, co chybělo muzeu El Prado, bylo zastoupeno v muzeu Thyssen, kde se nachazejí nejen další díla Tiziana a Goyi, ale i celá řada autorů renesančního Německa a Holandska 17. století, kteří v El Pradu chybějí. Podobně je to i s díly amerických autorů 19. století. Na rozdíl od El Prada, kde sbírka končí devatenáctým stoletím, má Thyssen i malíře století dvacátého – hojně zastoupeni jsou především velcí impresionisté jako Manet, Monet a Renoir, z ostatních slavných Gaugin, Degas, Van Gogh a Toulouse Lautrec, expresionisté Schmidt-Rottluff, Heckel a Kirchner. Z pozdější avantgardy pak asi největší pozornost poutá Picasso (Harlekýn se zrcadlem). Umělecká tvorba po druhé světové je pak zastoupena surreality Joanem Miro a Salvadorem Dalím. Mezi vystavovanými díly je i náš Kupka .Thyssenovu kolekci uzavírají tvůrci Pop-Artu jako je Rauschenberg nebo Lichtenštein.
Architektonicky zajímavě je do budovy muzea vkomponována jeho kavárna, kde servírují jídlo na hranatých talířích ve tvaru obrazů.
Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia
Třetí z největších a nejslavnějších galerií Madridu byla otevřena v roce 1992, shodou okolností také v blízkosti Pasea del Prado, a to v nově upravené budově někdejší nemocnice z 18. století. Celý projekt inicioval již v 80. letech 20. století současný královský manželský pár, Juan Carlos II. a jeho žena Sofie, jejíž křestní jméno má muzeum ve svém názvu.Toto muzeum má ve své expozici výhradně díla autorů 20. století. Jsou tam díla Picassa, Miroa, Dalího, Juana Grise, Julia Gonzalese, Marie Blanchardové, José Gutiereze Solany, Alfonse Ponceho a dalších malířů. Největší prostor je v galerii věnován Pablu Picassovi a jeho světově proslulému obrazu Guernica. Pravděpodobně právě za tímto obrazem chodí do Centro de Reina Sofia největší počet návštěvníků
Budova galerie je neustále upravována a přestavována podle toho, jak se její sbírky rozšiřující. Provoz v obrazárně zajišťuje počítačová technika. Toto muzeum nejen své sbírky vystavuje, ale také pořádá četné tematické výstavy a další kulturní akce.
Návštěvou hvězdného trojlístku největších madridských galerií stojících na Paseo del Prado cesta milovníků umění nemusí skončit. V mnoha dalších palácích, klášterech a muzeích jsou přístupny umělecké poklady Španělska shromážděné v tomto hlavním městě v průběhu uplynulých staletí. I jejich návštěva je velkým zážitkem.