Španělsko je zemí svátků a slavností. Po pádu Francovy diktatury po roce 1975 se Španělsko začalo vyvíjet v moderní uspěchaný stát, ale tradiční svěcení svátků neupadlo. Naopak, svátky začínají stále více nabývat na významu. Stávají se výrazem španělské identity a vlastenectví, výrazem, národní a lokální hrdosti, deklarací příslušnosti k určitému konkrétnímu místu, ať je jím celé Španělsko, některá z autonomií nebo nejzapadlejší vesnička kdesi v horách.
Některé svátky svými kořeny sahají hluboko do předkřesťanských dob, jiné se vztahují k jednotlivým ročním obdobím nebo nejrůznějším pracím na poli, v lese nebo na moři. To jsou například velmi populární soutěže baskických provincií v běhu se čtyřicetilitrovými konvemi mléka, v řezání kmenů či soutěž siláků ve zvedání kamenů, která má původ v důlní činnosti. Ale nejvíc španělských svátků se váže na katolický liturgický rok a oslavami nejrůznějších katolických svatých, kteří jsou patrony měst. Ovšem účast na každém takovém svátku je vnitřní potřebou každého, nejenom věřících. Některé svátky mají celostátní platnost, jiné jsou záležitostí lokální. Zastupitelé jednotlivých měst a obcí pak rádi vyhlašují v den svátku pracovní volno. A tak se ve španělském kalendáři těžko najde den, kdy by se v některém z jeho měst neslavil nějaký svátek.
Na radnicích měst a obcí dokonce existují poradní orgány pro organizaci místních svátků. Mají úřední hodiny a občané tam mohou přicházet se svými náměty. Slavnost je totiž záležitostí všech a dobrá organizace místního svátku je prestižní záležitostí a projevem lokální hrdosti. Obchodník nebo řemeslník, který v den svátku pracuje, si obvykle vyslouží od spoluobčanů odsouzení a pohoršení.
Některé svátky svou proslulostí překročily hranice Španělska a v době jich konání přijíždějí tisíce turistů z Evropy i ze zámoří. Na příklad v červnu přitahují velkou pozornost karnevaly, z nichž snad nejznámější je na Kanárských ostrovech, ve městě v Santa Cruz de Tenerife. Také oslavy svatého Fermína v Pamploně se staly turistickou atrakcí, i když už skoro nikdo neví, že Fermín byl prvním biskupem Pamplony, který zemřel násilnou smrtí v roce 303. V současné době se jeho svátek redukuje na drastické, stresující dobrodružství, kdy davy mužů (ženy většinou po takové adrenalinové zkoušce netouží ) prchají ulicemi Pamplony před splašenými býky, kteří občas někoho naberou na rohy nebo ušlapou.
Existují však i jiné svátky, které nejsou tak hlučné a okázalé a nejsou určeny ani žádným divákům. O to více jsou působivější, protože vyjadřují skutečné cítění místních obyvatel. A turista, často i náhodný, bezprostřednímu dojmu fiesty mnohdy podlehne.
Svátek svatého Felixe
Malé městečko Vilafranca del Penedés, leží asi 40 km od katalánské metropole Barcelony. Měla jsem to štěstí, že jsem zde mohla prožít jeden z nejvýznamnějších katalánských svátků.
Felix byl jedním z prvních křesťanských svatých. Kázal v Katalánsku a pro svou víru byl na konci 3. století odsouzen k smrti. Stal se jedním z patronů Katalánska a městečka Vilafranca del Penedés. Jeho svátek připadá na 30. srpna a je považován za nejtypičtější katalánský svátek.
Pro nejurostlejší muže (někdy i dívky) vesnic, městeček a měst celé katalánské autonomie však trvá příprava na tento svátek celý rok. Musí pilně trénovat sílu i obratnost, aby neudělali své obci ostudu. Hned po ranní mši totiž přichází vrcholný okamžik slavnosti: soutěž ve stavění pyramid jednotlivých obcí Katalánska. Všichni na sobě mají bílé kalhoty, ale košilemi a barvou širokých pásků reprezentují své obce.
Ceremoniál začíná tím, že se ukloní se divákům a potom představitelům Katalánska, kteří je pokynutím ruky pozdraví z balkonu radnice. Pak už začíná vlastní klání. Přichází jedna skupina za druhou a všichni se snaží vytvořit co nejvyšší lidskou pyramidu. Katalánští muži si se svým zdravím zahrávají dobrovolně, sanitky připravené v bočních ulicích tam asi nestojí zbytečně. Některé pyramidy mají až jedenáct pater. Historický rekord je prý třináct. Celé dopoledne se střídají nejlepší muži z nejrůznějších obcí celého Katalánska už ani nevím, která obec byla tehdy nejlepší. Můj obdiv si zasloužili všichni.
Okolo druhé hodiny soutěž končí a město se vylidní. Všichni odcházejí ke slavnostním obědům. Ostatně rituál dobrého jídla je charakteristickým znakem snad celého Španělska, ať už se zrovna fiesta koná, nebo ne. Španělé zkrátka umějí užívat příjemných stránek života na sto procent. Držení odpolední siesty je také nedílnou součástí svátku. Další program začíná až okolo páté hodiny slavnostním průvodem. V jeho čele je nesena socha svatého Felixe, která byla už při ranní mši vynesena z kostela a přes oběd uložena na radnici. Nyní je nesena městem, následovaná obrovskou loutkou tříhlavého zeleného draka a dlouhým hadem lidí oblečených v krojích svého městečka nebo obce. Každá obec má svou kapelu, v níž převládají dechové nástroje, dřevěné píšťaly a zvučné bubny. Celý průvod směřuje k náměstí. Pomalu se začíná stmívat, blíží se vrcholný okamžik celého odpoledne: souboj dobra a zla.Zlo představuje drak, dobro rytíři. Zápas se odehrává za obrovské vřavy, pokřiků, dunivých zvuků bubnů a světelných efektů. Všude je plno dýmu. Asi po hodině boje klesá drak k zemi. Nad hlavami lidí se vynoří nosítka se sochou svatého Felixe. Je odnášen zpět do kostela a všichni spěchají za ním. Z chrámu se brzy ozývá nádherná hudba a mohutný zpěv tísnících se věřících i nevěřících. A lidé venku zpívají z plna hrdla s nimi a mnohým tečou po tváři slzy. Je to projev vlastenectví nebo dojetí nad chvilkovou pospolitostí ? Nevím, protože dojetí se zmocňuje i mě, ačkoli nemám ke svatému Felixovi žádný vztah. Působení davu je opravdu nakažlivé.
Uložením sochy svatého Felixe do kostela fiesta ještě zdaleka nekončí. Ulice Vilafrancy jsou plné stánků s typickými cukrovinkami, hraje hudba, lidé se procházejí a zdraví. Mám dojem, že se všichni znají. Součástí večera jsou představení loutkových divadel. Většinou se předvádějí satirické scénky na současnou politickou situaci. Možná proto jsou oslavy svátku svatého Felixe tak opravdové, že si Katalánci chtějí vynahradit tu dlouhou dobu Francovy diktatury, kdy byl zakázán jak jejich jazyk, tak jekékoli národní katalánské fiesty. Nyní mohou slavit do sytosti a plně toho využívají.
Dříve než nad ránem se spát nejde. Samotná fiesta pak bude doznívat ještě několik dní.
V podobném duchu, plném radosti, uvolnění a bezprostřednosti probíhají všechny španělské svátky, ať už to je dožínková fiesta v září v Salamance, svátek svatého Jana 24. června na baleárském ostrově Menorca nebo svátek svaté Carmen, patronky námořníků, 16. června na mnoha místech mořského pobřeží.
Ve Španělsku můžete lehce nabýt dojmu, že fiesta je tam každý den.