Córdoba nepatří k těm pyšným městům, která jsou nemocná svojí minulostí, v nichž je nedýchatelno a nedá se v nich žít. Córdoba si prostě uchovává nestrojený půvab. Ona sama je vytvořena z věčnosti a hmotného snu. Jsou tu místa, která jako by skrytě obsahovala nedotčenou integritu Vesmíru.
(Antonio Muñoz Molina)

Sevřena zbytky hradeb a obtočena vodami Guadalquiviru, zůstává dnešní Córdoba jen zlomkem rozlohy, kterou zaujímala v době svého největšího rozkvětu, za córdobského kalifátu na přelomu 10. a 11. století. Ovšem svůj první velký rozmach zaznamenala již mnohem dříve, počátkem našeho letopočtu, když se za císaře Augusta stala hlavním městem římské provincie Bética. Připomínkou této římské epochy zůstává kamenný most přes Guadalquivir. Toto podivné jméno si řeka přinesla zase z dob arabské okupace a v překladu znamená prostě Velká řeka.

Po Římanech přišli do Córdoby germánští Vizigóti, kteří sice přijali křesťanství, ale za jejich vlády město značně upadlo. Vizigotské království se udrželo až do počátku 8. století, kdy je vyvrátili Arabové. A s nimi přišlo i nejslavnější období Cordóby, kterém je spojeno se jmény muslimských vládců jako byl Abd ar-rahmán I., Abd ar-rahmán II., Abd ar-rahmán III., jeho syn al-Hakam II. a poslední silný kalifa Almanzor. Za jejich vlády se Córdoba stala významným kulturním, vzdělanostním i hospodářským centrem Evropy. Již v 10. století žil v tomto městě téměř jeden milion obyvatel. Stálo tu 213 000 domů pro lid a střední vrstvy a 60 000 domů pro šlechtu, která tvořila státní aparát. Ve městě bylo na 80 000 obchodů a 471 mešit (některé prameny hovoří až o 3000). Obyvatelé Córdoby již tenkrát chodili po vydlážděných chodnících a v noci měly ulice veřejné osvětlení, věc tehdy v Evropě nevídaná. Ještě o 700 let později v Londýně nesvítila jediná pouliční lampa. Córdobanům sloužilo na 300 lázní, 50 nemocnic a množství škol, z nichž 80 bylo veřejných.

Takto velkoryse pojatému vzdělávacímu systému odpovídal také přiměřeně vysoký počet gramotných lidí, kteří mohli navštěvovat na 20 veřejných knihoven. Vzdělání bylo přístupné lidu a nebylo určeno jen pro vládnoucí vrstvy a také se neuzavíralo do klášterních zdí, jak tomu bylo v tehdejším evropském křesťanském světě.Vladaři pak pokládali za svoji kulturní povinnost budovat vlastní soukromé knihovny. Jen pro srovnání: knihovna kalifa al-Hakama II. obsahovala přes 400 000 svazků, to znamená, že shromažďovala téměř veškeré tehdejší vědění. Knihy již byly psány na papíře, jehož výroba se z córdobského kalifátu mnohem později rozšířila do celé Evropy.

Za al-Hakama II. byla založena při córdobské mešitě také univerzita, jejímž zřízením se tento kalifa snažil naplnit slova samotného proroka Muhammada: „Inkoust učence je cennější než krev mučedníka“ či „Kdo putuje za vzděláním, kráčí po stezce boží přímo do ráje.“

V muslimské Córdobě působili významní myslitelé své doby, k nimž patřil hispanoarabský filozof a lékař Averroes (1126—1198), jenž se zabýval Aristotelovým učením a již v té době se odvážil přemýšlet o dvojí pravdě. Své spisy tu psal hispanohebrejský učenec Maimonides (1135—1204), vykladač Talmudu a obdivovatel helénistické filozofie. Evropské básnictví ovlivnil hispanomuslimský básník Alí ibn Hazm (993—1064), který ve své sbírce Hrdliččin Náhrdelník aneb pojednání o lásce přináší i svědectví o córdobském životě a zvycích tehdejší doby. Pěstovala se tu také matematika a astronomie. O tomto městě proto právem platilo, že „přes Córdobu byla islámská kultura posílána na sever Evropy a jejím prostřednictvím mohla barbarská Evropa znovu navázat spojení s vlastní ztracenou minulostí, se Středomořím. Řecká filozofie a klasická literatura se z córdobského kalifátu vrátily přes Pyreneje do gotické Evropy. Věda, lékařství a astronomie cestovaly z islámského jihu na křesťanský sever spolu s kompilacemi hindustánských povídek“. (Carlos Fuentes)

Počátkem velké éry muslimského Španělska je rok 711, kdy se berberské kmeny pod vedením Tárika vylodily na jihu dnešního Španělska a rychlým postupem obsadily podstatnou část oslabeného vizigótského království. Iberský poloostrov se tak stal nejzápadnější provincií arabského impéria. Tuto událost dodnes připomíná jméno skály, u níž se muslimská vojska vylodila: Gibraltar znamená Tárikova skála.

Roku 750 dochází v Damašku, srdci arabské říše, k události, která měla pro Iberský poloostrov rozhodující význam. Zdejší, sto let vládnoucí Umajjovská dynastie, byla konkurenční dynastií Abbásovců vyvražděna. Zachránil se jediný Umajjovec. Přeplaval řeku Eufrat a chtěl se usadit na severu Afriky. I tam však byl Abbásovci vypátrán, a tak uprchl na jih Evropy, do Córdoby. Zdejší obyvatelé jej vlídně přijali a záhy byl zvolen místním emírem.

Tak vstoupil do cordobské historie Abd ar-rahmán I., jenž v Córdobě vládl dlouhých 32 let. Zajistil nejen pokračování vlády Umajjovské dynastie, ale položil i základy nového státu, který bude později znám jako al-Andaluz neboli Andalusie. Córdoba se stala jeho hlavním městem.

Historie mešity
S Abd ar-rahmánem I. začíná i historie zdejší Mezquity (dodnes třetí největší mešity na světě), která zůstává jednou z mála hmotných připomínek kdysi slavného evropského státu. Zprvu se musel Abd ar-rahmán I. starat především o upevnění svého postavení a na stavbu muslimského svatostánku neměl čas. Pro náboženské účely nejprve vykoupil polovinu vizigótské baziliky sv. Vincence, která byla postavena na pozůstatcích římského pohanského chrámu, a tak se na počátku budování evropského muslimského státu křesťané i muslimové svorně modlili pod jednou střechou i když každý k jinému Bohu a v jiné půlce baziliky.

Teprve v roce 785 dal Abd ar-rahmán příkaz k vykoupení i druhé poloviny baziliky a k odškodnění křesťanů. Na jejím místě byla zahájena stavba mešity, která měla reprezentovat jeho sebevědomé postavení. Mešita později dostala přídomek ‘aljaima’, protože se tam pravidelně konaly páteční motlitby.

Dodnes vedou historici spor o to, zda Abd ar-rahmán mešitu sám projektoval a osobně se její stavby zúčastnil či zda si pozval arabské odborníky ze Sýrie. Jedno je však jisté. Muslimští stavitelé se sice orientálními vzory inspirovali, ale zároveň uměli mistrně využít jak místní stavební materiál, tak staré córdobské stavebních vlivy. Architektonické prvky córdobské mešity tak vypovídají o působení téměř všech stylů středomořského světa: řeckém, kartaginském, římském vizigótském i byzantském.

V nejstarší části mešity, která vznikla za Abd ar-rahmána I., najdeme štíhlý římský sloup s hlavicí z bílého alabastru, doklad dávné římské přítomnosti na tomto místě. O kousek dál jsou dva zcela odlišné sloupy, tmavé a robustní. Ty pocházejí z bývalé vizigótské baziliky.

Muslimští stavitelé se také originálně vypořádali s nevyhovující výškou původních sloupů. Zdály se jim příliš nízké. Jejich mešita však musela být vysoká, vznešená, pyšná a plná světla. Zvýšení celé stavby dosáhli tím, že na hlavicích stávajících sloupů vystavěli sloupy další a ty spodní i horní pak překlenuli dvěma i více patry oblouků. Prý je k tomu inspirovaly arkádové římské akvadukty. Legendy však říkají, že si muslimové chtěli do nového bydliště přenést něco ze své původní vlasti. Tak nechali vyrůst kamenné palmy přímo ve svém svatostánku.

Originálním řešením, které v jiných mešitách nenajdete, je střídání bílého štuku a červených cihel na překlenovacích obloucích. Je to působivé a zároveň velmi praktické: takto vystavěné oblouky jsou prý odolné vůči zemětřesení.. Podkovovitý oblouk, který se snad tisíckrát v mešitě opakuje, je typický pro všechny arabské stavby ve Středomoří. Inspiraci k němu našli evropští Arabové na vizigotských stavbách.

Mešita, která vznikla za Abd ar-rahmána I., byla ještě skromná. Měla pouze jedenáct lodí. S rostoucím vlivem nového státu však pomalu rostla i stavba. Každý z následujících panovníků ji rozšířil o další části. Jednoduchá struktura mešity tvořená paralelními loděmi umožňovala další přístavby, aniž by byla narušena původní architektonická koncepce.

V konečné podobě měla mešita rozlohu 23 000 m² a tvořilo ji 19 chrámových lodí, z nichž každá byla dlouhá 179 metrů. Z původních 1500 sloupů dnes zbylo „pouhých“ 875. V době největší slávy měla mešita 50 vchodů, motlitby se tu konaly 5x denně a vždy se na nich sešlo na 40 000 lidí.

Rozhodující etapou v rozvoji Córdoby, a tím i mešity, byla vláda Abd ar-rahmána III. Nastoupil sice na trůn ve věku necelých dvaceti let, ale o rozkvět Córdoby, a tím i celé Andalusie, se zasloužil ze všech Umajjovců nejvíce. Zpřetrhal vztahy s bagdádským kalifátem a roku 929 se sám prohlásil kalifou, čili hlavou samostatného státu a Córdobu učinil jeho hlavním městem. Významu tohoto aktu musela odpovídat i velikost hlavní mešity. Abd ar-rahmán III. k ní nechal přistavěl minaret a jednu z bočních stěn Pomerančového nádvoří.

Abd ar-rahmánův syn al-Hakam II. dovedl dílo svého otce k dokonalosti. Přistavěl ještě jedenáct lodí, protože mešita nestačila pojmout stále nové a nové berberské přistěhovalce. V polovině 10. století dal postavit kiblu, čelní stěnu obrácenou k Mekce, dále mihrab, do něhož byl ukládán Korán, a maksúru, prostor před mihrabem, kam směl vstupovat pouze kalif a jeho nejbližší doprovod.

Mihrab je dokonalou ukázkou míšení kulturních vlivů. K jeho stavbě byl využit výklenek, zřejmě pozůstatek kaple z původní křesťanské baziliky, který tu měli Vizigóti na uložení svých relikvií. Proto není orientován směrem na Meku, ale o 38^o jižněji, než odpovídalo pravidlům pro stavbu mešit. Maksúra, předsálí před mihrábem, je vyzdoben byzantskou mozaikou. Córdobský kalifát totiž udržoval přátelské vztahy s východořímskou říší a když al-Hakam při stavbě mihrabu požádal tamějšího císaře Nikefora Fokase o pomoc, ten neváhal a vyslal do Córdoby celou skupinu řemeslníků a umělců-mozaikářů i s materiálem, včetně zlatých fólií. Výzdoba maksúry včetně jejího zaklenutí se stala vrcholem arabsko-byzantského mozaikového umění v Evropě.

V horní části je mihrab zakončen osmirohým prostorem s bočními lucernami, takže výklenek není nějakým tmavým koutem, ale místem plným jasného světla, které povznáší. Celý prostor je zakryt jediným mramorovým kamenem o průměru dva metry ve formě mušle.

Protože muslimská víra zapovídala figurativní výzdobu, nenajdeme ji ani zde. O to více však muslimští umělci využili jiné dekorativní prvky: ornamentální a rostlinné motivy prolínající se s geometrickými obrazci. Panely z mramoru zdobené broušenými ornamenty se střídají se stěnami a okny ze sádrového krajkoví, kudy dovnitř proudí plno světla. Všude štukoví, mozaiky a filigrány. Celou tu nádheru zakončují kazetové stropy buď malované nebo s vyřezávanými vzory nejrůznějších tvarů.

Nedílnou součástí výzdoby je ozdobné arabské písmo. V maksúře je například v byzantské mozaice zlatým písmem vytvořen citát z Koránu: „Kamkoli pohlédneš, všude spatříš tvář boží.“

Po al-Hakamově smrti usedl v Córdobě na trůn Almanzor, obratný a vzdělaný politik, milovník věd a umění, jenž měl vykonávat vládu za nezletilého al-Hakamova syna. V centralizovaném chalífátu se však stále více začaly projevovat odstředivé tendence, a tak se Almanzor více než svým zálibám musel věnovat udržení jednoty státu. Na čas uspěl, ale po jeho smrti se kalifát rozpadl na malá muslimská království a sláva Córdoby pomalu uvadala.

Almanzor ještě stačil k mešitě přistavět další rozlehlé prostory a dostavěl také Pomerančové nádvoří. Stavěl však již ve spěchu a neměl tolik času na detaily. Tato část mešity je proto nejméně zdobná, hlavice sloupů nejsou tak bohaté jako ve starších částech, ale jednota stylu je zachována.

Když roku 1236 dobyl kastilský král Ferdinand III. Córdobu zpět, nechal po celém městě vystavět spoustu katolických kostelů. Před mešitou však měl úctu a ani se jí nedotkl. Ne nadarmo byl považován za tolerantního panovníka. Jeho potomci již tak osvícení nebyli. Roku 1523 córdobský biskup Alonso Manrique dostal od španělského krále z rodu Habsburků Karla I. a římského císaře Karla V. v jedné osobě povolení ke stavbě katedrály přímo na místě mešity. Proti tomuto rozhodnutí se postavili jak samotní córdobští občané, tak někteří odvážní stavitelé. Jeden z nich prý byl pro výstrahu přikován k jednomu ze sloupů a zdejší průvodci rádi přesvědčují turisty, že škrábance na sloupu způsobily nehty tohoto nešťastníka, když tu 14 let v mukách trpěl. Historické prameny se však o této události nezmiňují.

Šalamounské řešení nakonec zachovalo mešitu a zároveň umožnilo i stavbu katedrály na jejím místě: katolický kostel byl totiž vybudován uvnitř mešity – jeho 50 kaplí je zabudováno přímo do obvodových zdí muslimské modlitebny. Sama o sobě by byla katedrála nádherná, ale ve srovnání s okolní orientální jemností a rafinovaností veškerá její krása bledne. Když v roce 1526 Karel V. na své svatební cestě zavítal do Córdoby a viděl, co se stalo, byl zděšený : „Zničili jste tady něco, co bylo jedinečné“, prohlásil.

Mešita v současnosti
Každé ráno v deset hodin otvírají pokladnu a začínají pouštět do mešity první turisty. Přijdete-li však dříve, třeba už v devět, mešita je stejně otevřená a strážník stojící u vchodu vás bez problémů pustí dovnitř. Vstupujeme. Ještě před vlastní stavbou přivítá návštěvníky rozlehlý čtvercový dvůr, který sloužil věřícím k rituálnímu omývání. Je to proslulé Pomerančové nádvoří. Původně tu prý rostly skutečně jenom pomerančovníky, ale dnes se mezi ně přimíchaly i vysoké cypřiše a několik olivovníků. Uprostřed nádvoří stojí barokní kašna. Poránu je tu klid, ale již kolem poledne tady bude velmi rušno. Na obrubnících záhonů posedávají starší córdobští občané a okolo pobíhají malé děti. Ale nejvíc je tu turistů ze všech koutů světa. Kdepak rituální omývání a posvátné ticho! Atmosféra Pomerančového nádvoří ševelí babylonskou směsicí jazyků, z nichž některé ani nelze identifikovat.

Kdo poprvé vstoupí do velebného prostranství mešity, musí zůstat v úžasu stát. I nám pohled na kamenný les sloupů vyrazil dech. Před cestou do Córdoby a před návštěvou její mešity jsme prolistovali spoustu materiálů a přečetli o ní nejednu knihu. Ale na to, co jsme spatřili, jsme přesto nebyli připraveni. Tolik světla a prostoru, tolik jemnosti a vytříbenosti, tolik tvarů a barev! Všechna data a věcné informace ustupují do pozadí. Zůstává je dojem. Za mnohé užaslé návštěvníky vyjádřil jejich zjitřené pocity asi nejvýstižněji v jedné své knize C. Fuentes: „Mešita nám dává pocit, že jsme se ocitli v prostředí snu, nekonečna bez středu, kde si lze představit Boha i člověka, jak bez ustání hledají jeden druhého a jsou jeden na druhém závislí, aby mohli pokračovat v nedokončeném úkolu tvoření. V labyrintu, jakým je córdobská mešita, se zdá, že les kamenných sloupů se neustále mění v milion zrcadel nejen díky skutečnému pohledu, ale i díky očím schopným představivosti. Všechno, co existuje, mělo být obsaženo znovu v této stavbě, jež je jednou z nejnádhernějších a nejinspirativnějších na celém světě.“

Když vstřebáme první dojmy, zamlkle pokračujeme v cestě pod kamennými palmami, zcela pohlceni dimenzemi jiného světa. Pak náhle a nečekaně přerušuje řady štíhlých elegantních dříků, pospojovaných pruhovanou klenbou oblouků, zcela jiný a velice mohutný kamenný sloup vyzdobený robustními vlysy. Není pochyb o tom, že jsme z mešity vešli přímo do katolické katedrály. Tady jsme také pochopili, proč se nejvýznamnější córdobská památka nazývá Mezquita-catedral, Mešita-katedrála. Obě se spolu za ta staletí sžily. Strávíte-li uvnitř nějaký čas, zvyknete si. Už nehledáte kontrasty, ale všímáte si více toho, jak se dva tak odlišné styly doplňují a vzájemně ovlivňují. Reliéfy s výjevy z Kristova života zabudované přímo do muslimských oblouků vám už budou připadat naprosto přirozené. Tato absurdní architektonická realita nutně nutí k úvahám o toleranci: snesou-li se spolu dva tak rozdílné stavební slohy, muslimský a křesťanský, proč by se i v reálném životě tyto dva světy nemohly tolerovat a vzájemně se v tom dobrém ovlivňovat? Vždyť právě tady tomu tak kdysi bylo.

K toleranci vyzývá i kamenná deska s poselstvím papeže Jana Pavla II. i současného španělského krále Juana Carlose. Dosud však mohou své rituály v mešitě-katedrále vykonávat jenom křesťané. Muslimové tu svůj prostor k motlitbám nemají. Jak vzdáleny jsou časy, kdy se křesťané i muslimové modlili v bazilice sv. Vincence pod jednou střechou.