Divoký půvab nejvyšších skotských hor, Skotské vysočiny, uchvátí snad každého, kdo se v tento nehostinný kraj vydá a nenechá se odradit ani neustálými rozmary počasí, ani vytrvalými nálety protivných midges – miniaturního, leč krvelačně bodavého hmyzu. Širokými ledovcovými údolími tu meandrují bystré říčky a v temných hladinách hlubokých jezer se zrcadlí bílá oblaka. Táhlé svahy kopců mřížkují nízké kamenné zídky, které vymezují šachovnice pastvin pro huňaté ovce.
Zdejší krajinu si na první pohled zamiluje každý vnímavý člověk. Hned na druhý pohled si ovšem pozorný poutník všimne, že jí chybí les.Už je to tak, že ve Skotské vysočině je les opravdovou raritou. Jeho poslední zbytky lidé chrání v lesních rezervacích, které pak navštěvují jako nějaké přírodní skanseny.
V dobách prehistorických se však celé skotské území zelenalo rozsáhlými boreálními lesy. Až příchodem člověka začalo pomalé, ale soustavné zmenšování zdejšího kdysi velkého kaledonského lesa. S rostoucími potřebami lidí rostly jejich nároky na spotřebu dřeva i hlad po zemědělské půdě. Poslední velkou ránu dostal kaledonský les během průmyslové revoluce. Na výrobu britské oceli bylo třeba spousty dřevěného uhlí. A navíc přirozenou obnovu lesních porostů znemožňovala početná stáda ovcí i přemnožené stavy vysoké zvěře, jejichž hladovým krkům neunikly ani ty nejskrytější semenáčky stromů.
Přes to všechno se nějaký les ve Skotsku přece jen dochoval. Je to několik osamocených koutů přírody, kterým jako by se smutné dějiny vyhnuly. Tyto lesní zbytky, tišší svědkové dob dávno minulých, v podstatě přežily vlastní smrt. Často jen proto, že rostly na nepřístupných horských svazích. Příkladem takového zapomenutého lesa je i nejznámější skotský lesní park zvaný Rothiemurchus Estate, který roste nedaleko Aviemore, a pokrývá horský masiv Cairngorms od úpatí prakticky až k jeho vrcholkům.
Na horských hřbetech, ve výškách nad 1000 m n. m. však živoří jen velmi skromná a nenápadná vegetace subarktického charakteru. Mezi kameny porostlými lišejníky se drží nevelká pokrývka mechu a miniaturních travin. Teprve s klesající nadmořskou výškou se objevují jednotlivé stromy, které se postupně zhušťují, až vytvoří souvislý lesní porost, kde převažuje borovice (Pinus silvestris), vtroušená bříza, na světlinách jalovec a tis. Podivuhodné náhody a štěstí nakonec zabránily tomu, že tento kousek původního lesa nestihl stejný úděl jako 98 procent ostatních lesů ve Skotsku.
Soukromý majetek rodiny Grantů
Zásadní roli v lesním hospodářství hraje pochopitelně majitel lesa. A právě tento zachráněný Rothiemurchus zůstává od počátku 18. století až do dnešních dnů v majetku stále jediné skotské rodiny Grantů. Les tedy nestřídal majitele, kteří by se z něj snažili vytěžit maximum bez ohledu na budoucí prosperitu. A tak je rozloha dnešního lesa v Rothiemurchus téměř shodná s jeho rozlohou na mapách z 18. století. I tady se však dřevo těžilo. Kácely se ovšem jen ty největší, vyzrálé stromy a zbytek lesa mohl dále dorůstat. Ovšem s rozměry kmenů měli v Rothiemurchus neustále problémy. Zdejší lesy rostou na chudé glaciální půdě a kmeny jen málokdy dosahovaly rozměrů, které obchodníci se dřevem požadovali. A protože Grantové uměli počítat, věděli, že se vyplatí nechat stromy dorůst a neprodávat je předčasně a pod cenou. Během 18. století se podařilo Grantům dřevo ‘nastojato’ dokonce hned několikrát výhodně prodat, ale pokaždé bylo kácení zastaveno, když kupující zjistil, že v lese není tolik vzrostlých stromů, kolik mu jich bylo při uzavírání smlouvy slíbeno. Největší takový případ se stal v roce 1738, kdy angličtí obchodníci Perrot a Field uzavřeli s Granty smlouvu o odkoupení a pokácení 40 tisíc stromů. Po dvou letech, kdy Angličané pokáceli asi 9 tisíc stromů, od smlouvy odstoupili, protože prý byly stromy příliš malé. A také obvinili rodinu Grantů ne právě vybíravým způsobem: „Máme dobrý důvod věřit, že naši zástupci byli při posuzování kvality lesa provedeni dvakrát či dokonce třikrát stejným místem, aby v nich byl vyvolán dojem lesa plného vzrostlých a mohutných stromů.“ I přesto však zaplatili Patriku Grantovi odstupné ve výši 1000 liber. Snad i proto později, v roce 1771, Dr. William Grant doporučil dalším zájemcům o kvalitní dřevo, aby se raději obrátili na vévodu z Gordonu, majitele sousedního panství. V letech 1787 až 1809 dokonce vyhlásili Grantové zákaz jakékoliv těžby dřeva ve svém lese, dávajíce mu tak čas na růst a přirozenou obnovu. Elizabeth Grantová přitom stav lesa v letech 1797 až 1830 pečlivě sledovala a zaznamenávala. Všímala si zejména vitální, přirozené regenerace porostu na okrajích lesa.
V prvních desetiletích 19. století na všech britských ostrovech prudce stoupla poptávka po dřevě z domácí produkce. V souvislosti s napoleonskými válkami byl totiž přerušen import kvalitního a levného dřeva z Norska. V Rothiemurchus Estate, podobně jako jinde v okolí, se začaly stavět přehradní nádrže a plavební kanály pro přepravu masově kácených stromů. Až v roce 1850 správce Grantova lesa konstatoval, že veškeré dobré dřevo z okolí vodních nádrží a kanálů již bylo zcela vykáceno a žádné další zralé dřevo není dostupné. Les opět potřeboval čas, aby mladé stromy dorostly. K jejich poklidnému růstu napomohlo i nařízení vlády z roku 1866, kterým se zrušilo clo na dovážené dřevo. Tím, jak se změnily ekonomické podmínky, přestala se těžba ve špatně dostupných lesích vyplácet. Od konce 19. století hrál původní les stále silnější roli rekreační, zatímco k produkci dřeva začínaly sloužit umělé lesní výsadby, vypěstované pro těžbu dřeva jako suroviny.
Ale i ve 20. století postihlo skotské lesy ještě dvakrát velké kácení, a to v průběhu obou světových válek. Když byla Británie ve válečném stavu, byl dovoz dřeva, který normálně pokrývá 90 % místní spotřeby, značně omezen a tento deficit musely krýt zubožené domácí lesy. V době druhé světové války byla dokonce vykácena třikrát větší plocha než během války první. Les v Rothiemurchus Estate této pohromě unikl, protože jeho poslání bylo ve válce vyšší než pouhá produkce dřeva. Měl úkol strategický. Sloužil totiž jako vojenský výcvikový prostor.
Po 2. světové válce, v roce 1954, byla vyhlášena Národní přírodní rezervace Cairngorms, do které Grantův les spadá, a od té doby slouží tento zbyteček původního velkého kaledonského lesa výhradně k rekreačním účelům. Jeho ochraně je věnována velká pozornost a nemalé finanční prostředky.
Rodina Grantů nyní spravuje les jako unikátní lesní park. Pro návštěvníky je zde zbudováno přes 30 km upravených turistických a cyklistických cest a u parkoviště poblíž vstupu do parku je v provozu návštěvnické informační centrum. Překvapením jsou možná dřevěné stojany s hasicími prostředky rozmístěné po celém parku – ale o lesních požárech vědí Grantové svoje. Poslední katastrofální požár se přehnal částí zdejšího lesa v roce 1959 a teprve v posledních letech lze hovořit o tom, že se na spáleniště vrátil přirozený, regenerovaný les.
V holé, bezlesé skotské krajině je les skutečnou raritou, a proto si jej zdejší lidé tolik považují. Přicházejí sem, aby se nadýchali lesního vzduchu prosyceného smolnou borovicovou vůní, procházejí mezi mohutnými stromy a téměř posvátně obdivují jejich krásu zrcadlící se v hladinách klidných jezírek. Návštěva lesa je skoro pro každého Skota silným zážitkem.
Je zvláštní, že zdejší lidé nalezli vztah k přírodě až v okamžiku před jejím úplným zničením. A toto poznání je mementem pro ničené přírodní bohatství naší planety.