Turecko rozkročené z Asie do Evropy průvodci s oblibou charakterizují výstižným úslovím o Orientu se západní tváří. Země skutečně symbolizuje spojení Východu se Západem a středověku se soudobou globální civilizací. Ve městech se hlas muezzina mísí s moderními rytmy, ženy v dlouhých bílých pláštích a šátcích se potkávají s družkami emancipovanými do posledního detailu. Turecko je členem NATO a usiluje o přijetí zapojení do Evropské unie, kde už žijí 3 miliony jeho občanů. Na druhé straně v něm sílí nesnášenlivé hnutí islámské obrody a situace v kurdských oblastech má nadále blíže k válce než k míru. V systému parlamentní demokracie se až příliš uplatňují ozbrojené složky, drsný garant jednoty a světského charakteru státu. Poznat a pochopit tureckou realitu i mentalitu je pro Evropana mnohdy obtížné.

Turecko je svou rozlohou 779 500 km² desetkrát větší než naše republika. Zaujímá celý poloostrov Malé Asie včetně náhorní plošiny Anatólie (turecky Anadolu) a táhne se dále na hornatý východ, kdysi arménský a dnes převážně kurdský. Malá Asie obklopená ze tří stran moři se natahuje jako most k Balkánu, kde Turecku zůstala z kdysi ohromného panství jen část Thrákie (23 800 km²) s Istanbulem. Ale i tento kousek evropského pobřeží stačí k tomu, aby ovládlo úzké průlivy Bospor a Dardanely, které umožňují námořní spojení Černého moře se Středozemním a dál i s otevřeným oceánem. Pobřeží omývané čtyřmi moři má několik dobrých přístavů a mnoho rekreačních center.

Přírodní poměry určuje převážně hornatý reliéf a značné klimatické rozdíly. Povrch Malé Asie tvoří geologicky velmi staré území náhorní plošiny obklopené na přímořských okrajích mladšími vrásnými pohořími, zejména Pontským na severu a soustavou Tauru na jihu. V centrální Anatolské náhorní plošině vznikly tektonickými pohyby pánve se slanými jezery a dnes již vyhaslé sopky. Arménská vysočina na východě vyniká až chaotickou členitostí a vrcholí Araratem (Büyük Ağri Daği, 5 156 m n. m.) známým z biblické báje o Noemovi. Plošně nevelké nížiny lemují pouze mořské břehy. Celá země leží v seismicky velmi neklidné zóně; poslední velký otřes v létě 1999 postihl město Izmit.

Subtropické podnebí se vyznačuje suchými slunečnými léty a velkými teplotními rozdíly ovlivněnými jak nadmořskou výškou tak i vzdáleností od moře. Příbřežní mediteránní klima nabírá směrem do vnitrozemí silné kontinentální črty. Ty se projevují dosti dlouhou a drsnou zimou se sněhem i mrazy a horkým létem s vysušujícími větry. Srážky přicházejí hlavně v zimě a na jaře, většina vláhy však zachytávají návětrné svahy pobřežních hor. Řeky mají na většině území charakter horských toků s rozkolísaným průtokem. V létě mnohé zcela vysychají. Na východě Turecka pramení dvě biblické řeky – Eufrat (turecky Firat) a Tigris (Dicle). V současné době na nich stojí soustava velkých přehradních nádrží. Ve středomořské oblasti se daří vždyzeleným křovinatým porostům typu macchie, ve vyšších polohách rostou listnaté i jehličnaté lesy. Vnitrozemí porůstají stepi s formacemi travin a řídkých trnitých keřů. Obdělávaná pole a trvalé kultury (sady, vinice) pokrývají třetinu státního území, lesy pouhou čtvrtinu.

Počet obyvatel překročil 67 milionů a Turecko je 16. nejlidnatější zemí světa. Za 80 let existence republiky se populace zvýšila více než pětkrát a nyní přibývá asi o 1,5 % ročně. Kvalita života Turků je velmi diferencovaná, a to sociálně i regionálně. Část práceschopné populace hledá obživu v cizině, převážně v západní Evropě (hlavně v Německu), méně v arabských ropných zemích. V národnostním složení převažují Turci, silnou menšinou jsou Kurdové, zbývající minority až na arabskou jsou nevelké a často mizející (Řekové, Židé, Arméni, Gruzínci). Předpokládá se, že Kurdové tvoří nejméně devítinu tureckých obyvatel. Souvisle nebo většinově obývají rozlehlá území na hornatém jihovýchodě, kde jejich radikální složky donedávna usilovaly o národ…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko