Exotická architektura plochých teras, oslnivě bílých hrází a jezírek s modrou vodou se donekonečna opakuje od úbočí až k vrcholu této, téměř snové stavby. Svou rozlohou předčí i ty největší středověké tvrze, ale obdobně jako ony stojí na svažitém horském úbočí a střeží po tisíciletí údolí řeky Velký Mendres i prastarou obchodní cestu od Egejského moře do Anatólie a přes průsmyky v pohoří Taurus. Tento bělostný přírodní zázrak přitahuje již z dálky pozornost každého, kdo tudy prochází. Zblízka pak doslova šokuje rozmanitou nádherou složitých travertinových tvarů i nátek v podobě zkamenělých třásní. A těch jezírek, bazénků a tůněk nejrůznějších tvarů a velikostí, poskládaných vedle sebe a nad sebou – jsou jich celé stovky. Skoro ve všech je příjemně teplá až horká, mírně slaná minerální voda, zvolna přetékající přes okraje obloukovitě vyklenutých hrází. Jen málokdy příroda vytvoří něco tak krásného na pohled a zároveň i všestranně příjemného pro unavené poutníkovo tělo. A navíc tomu, kdo setrvá u těchto rozkošných jezírek déle, může i vrátit část ztraceného zdraví.

Bylo by nanejvýš nepravděpodobné, kdyby starověké kulturní národy obývající tuto část Středomoří, nevyužily tento dar přírody a bohů ve svůj prospěch. A tak lázně zde existují již nejméně 2200 let.

Chtěli jsme následovat bohatých římských lázeňských hostů a vykoupat se v horkých a léčivých pramenech Pamukkale, pod ruinami starověkého města. Nepřijíždíme však na koni, ani v kočáře, ale jako stopaři na korbě malého náklaďáku, který nás naložil za Denizli, zemědělským městem, kam směřují skoro všechny dopravní linky s návštěvníky Pamukkale. Jako všichni, kdo poprvé spatří tento přírodní div, okouzleně hledíme na stupňovité terasy jakoby lemované bílou krajkou, na obrovské kaskády, jejichž voda jako by se zastavila nebo náhle zkameněla, na vodní jezírka hrazená travertinovými prst…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko