Od syrských hranic jedeme celý den úzkými silničkami na sever, k hoře Nemrut v předpolí jižního Tauru. V jednom úseku silnice končí, je třeba překonat řeku Eufrat, čekáme tedy na trajekt. Vousatí starci mě zkoušejí z úvodních súr koránu, ženy sedí ve skupině na zemi a dvě z nich krátí čekání kojením nemluvňat. Jsme pro zdejší obyvatele stejně exotičtí, jako oni pro nás. Na druhém břehu Eufratu stoupáme dál do hor a míjíme kurdské vesnice rozhozené po svazích. V této malebné krajině nic nenaznačuje napětí mezi Kurdy a Turky. Dokonce by se dalo říci, že situace je tu idylická, nebýt ovšem té neuvěřitelné chudoby všude okolo. Je po dešti, cesta je rozbahněná a co chvíli se nám motají v cestě ovce a kozy, a tak musíme trpělivě čekat, až je pastevci zaženou na krajnici.

V odpoledním slunci se zlatě zatřpytí podzimní topoly a hned za zatáčkou předjíždíme pochodující rotu vojáků. Překvapeně zírají, jeden váhavě zamává na pozdrav. Výhled z další zatáčky na kraji vesničky mě varuje, zda si ten místní poklid jen nenamlouvám – mezi nízkými chatrčemi blokuje cestu obrněný vůz s obnaženým kulometem. Pomalu objíždíme hnědozelený pancíř, nikdo nás ale nestaví.

Většina tištěných průvodců se k návštěvě této oblasti staví váhavě. Sám ještě chovám v paměti bombový atentát v Istanbulu a zmatek, který pak vypukl. Ovšem k návratu do Turecka mě přiměla mimo jiné i příjemná setkání s venkovany. Málokdo z nich zná cizí jazyky, ale většinou jsou velmi vstřícní a přátelští. Stejně jako kdekoli na světě, s obyčejnými lidmi není problém se dorozumět.

Na dohled máme vrcholky jižního Tauru. Tady, v úrodném kraji mezi horami Gördük Dağlari a řekou Eufrat, na křižovatce migračních cest dávných národů a kultur, existovala nejprve asyrská provincie a v letech 69 př.n.l. až 72 n.l. dokonce nezávislé království Kommagena. Ač nevelké rozlohou, rozkládalo se na strategicky významném místě, o které ve starověku usilovali Chetité, Asyřané, Peršané, Řekové i Římané. Založení samostatného království v oblasti, kde se střetávaly zájmy perské a římské říše, bylo jistě husarským kouskem, za nímž stála velká odvaha a nespoutaná ctižádost, ale pochopitelně i notná dávka diplomacie. Patrně nejznámějším kommagenským králem se stal Antiochos Epifanes I., jenž svůj původ z matčiny strany odvozoval od samotného Alexandra Velikého, zatímco po otci se cítil být potomkem perského krále Dareia. Považoval se nesporně za vlkého panovníka a pro svou nesmrtelnost udělal maximum. Na vrcholu hory Nemrut ve výšce 2100 m nechal vybudovat skalní chrám s mnoha obřími sochami, které představují ojedinělý historický experiment. Měly být jakousi syntézou všech tehdy vlivných božstev. Každá postava nového panteonu symbolizovala příbuzná božstva z řecké, římské, perské a dokonce lokální anatolské mytologie. A přímo mezi bohy nechal postavit sochu sebe samého.

Není sice vyloučeno, že chtěl vytvořit novou identitu Kommageny, ale o jeho megalomanství svědčí fakt, že si ještě za svého života nechal budovat na hoře Nemrut také svou monumentální hrobku viditelnou téměř z celého království.

Poslední dvě desítky kilometrů šplháme s autem do prudkého svahu, motor se silně přehřívá a zadní kola na kamenné cestě prokluzují. Ani si netroufám pomyslet, že bychom mohli v protisměru potkat jiný vůz. Není kde otočit a tolik kilometrů bych po srázných úbočích nemohl couvat. Jsme momentálně v pasti, zbývá jen cesta vzhůru do dvou tisíc metrů. Až v této nadmořské výšce stojí horská bouda a před ní je šikmý plácek, dostačující k otočení.

Hlídač boudy, který se jmenuje Bilal Mente, mě zrazuje od večerního výstupu na vrchol. Za pár minut padne tma a sochy bohů tam stejně neuvidím. Nenechám se však odradit a rychle zdolávám posledních 100 metrů výškového rozdílu. Srdce mi buší jako zvon, sotva popadám dech, ale přesto jsem šťastný, že jsem po dvou letech opět tady. Obcházím známé terasy s obřími sochami a oltáři. Tady, pod uměle navršeným padesátimetrovým kuželem kamenné suti, dodnes leží pohřben kommagenský král Antiochos Epifanes I. a s ním i jeho bájný poklad.

Z potrhaných mraků zajiskřilo několik hvězd a tisíce jiných hvězdiček dole v krajině prozrazují lidská sídla. V naprosté tmě hledám mezi kameny chodník, po němž bych se vrátil dolů. Cítím se ztracen, kloužu po vlhkém kamení a škobrtám.

V boudě je útulno. Po stěnách jsou rozvěšeny vlněné koberce, z kamen sálá teplo, čaj příjemně hřeje. Zůstali jsme pod vrcholem, čtyři Češi a dva Turci, nepochybně důstojná stráž bájného Antiochova pokladu. Venku fičí vichr, Turci hrají karty a já listuji v ohmataných publikacích, z nichž vystupují dávná dobrodružství…

Když v roce 1880 německý inženýr Karl Sester hleděl k hoře Nemrut, kurdský průvodce jej upozornil, že na její…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko