Córdoba, kdysi dávno hlavní město Západu, ač na okraji evropské mapy daleko za Pyrenejemi, na jihu Španělska na břehu mohutné řeky Guadalquivir, nepřestává ani dnes udivovat, překvapovat, vzrušovat. Co básní o ní bylo napsáno! A třeba španělský barokní básník Luis de Góngora, jeden z největších mistrů španělského jazyka, je s ní dokonce bytostně spjat. Vždyť se tu roku 1561 narodil, k stáru zde tvořil a jeho ostatky spočívají v jedné z kaplí dnešní mešity/katedrály. A jako by i tady chtělo město připomenout, že se v něm vždy mísily nejrůznější kultury – v jiné kapli navěky odpočívá mestic Inka Garcilaso de la Vega, syn španělského dobyvatele a incké princezny, voják a spisovatel, který ve svých Pravdivých komentářích o Incích už na počátku 17. stol. volal: Svět je jen jeden!
V době córdobského chalífátu (929–1031) a ještě dlouho potom si v Córdobě dával dostaveníčko celý svět. Byla středem evropského dění, odtud se šířila na sever řecká, arabská i indická vzdělanost. Město tří monoteistických náboženství, křesťanství, islámu a judaismu, tří kultur, které mezi sebou nejen soupeřily a bojovaly, ale také se vzájemně ovlivňovaly a obohacovaly.
V Córdobě je mnoho míst, která se nesmějí pominout a o nichž stojí za to pojednat – od antických památek z doby, kdy pod jménem Corduba byla hlavním městem jedné z římských provincií, přes památky vizigótské a maurské až ke křesťanským z období středověku a renesance. Historické jádro města s ústřední a nepřehlédnutelnou stavbou mešity/katedrály bylo na seznam Světového dědictví UNESCO zapsáno již v roce 1984. V roce 2012 přibyl zápis slavností córdobských patií na seznam Nehmotného kulturního dědictví lidstva a v roce 2018 se stal součástí Světového dědictví palácový a městský komplex Medina Azahara na západním okraji města, který pochází z období nejslavnějšího Umajjovce Abd ar-Rahmána III., jenž se v roce 929 prohlásil chalífou nezávislým na Damašku a rozvíjel slávu Al-Andalusu v tehdejším světě.
Dnešní mešita/katedrála je jedinou dochovanou z mnoha stovek mešit, jež kdysi v Córdobě stávaly. Maurští stavitelé byli mistři svého oboru. Nejprve vykoupili část vizigótské křesťanské svatyně sv. Vincence a muslimové i křesťané se modlili pod jednou střechou. První muslimové, kteří přišli na Pyrenejský poloostrov ze severu Afriky, byli totiž v náboženských otázkách poměrně tolerantní. Židy i křesťany považovali za „národy knihy“, tedy monoteistického svatého Písma. Abd ar-Rahmán I. dal v roce 785 příkaz k vykoupení i druhé poloviny vizigótské baziliky. Zde lze hledat skutečný počátek stavby mešity, „místa, kde se pokleká“. Maurští stavitelé zpočátku používali již existující stavební materiál, a tak v mešitě najdete vizigótské i římské sloupy z nejrůznějšího materiálu. Sloupy nesou dvě řady oblouků nad sebou, půlkruhové a podkovovité, v nichž se střídají bíle natřené kameny a zděné partie z červených cihel.
Každý z panovníků následujících po Abd ar-Rahmánovi I. mešitu rozšířil o další část, protože původní svatostánek přestával stačit. Počet obyvatel prosperující Córdoby neustále rostl, až roku 1236, před dobytím města křesťanskými vojsky v čele s Ferdinandem III. Kastilským dosáhl téměř jednoho milionu. V konečné podobě zabírala mešita plochu 23 000 m2 a hlavní modlitební síň byla rozdělena do 19 lodí o délce 179 m. Muezzin svolával k modlitbám 5x denně a jenom do této mešity přispěchalo po každém zavolání až 40 000 věřících. Poklekali na udusanou hliněnou podlahu pokrytou koberci bohatě zdobenými orientálními vzory.
Maurští stavitelé dodržovali jednotnou výzdobu a styl, takže letmým pohledem nepoznáte, kdy byla která část mešity dostavěna. Až při podrobnějším zkoumání si všimnete, že nejmladší část, postavená krátce před rozpadem córdobského chalífátu v roce 1031, už není tak zdobná a vznikala ve velkém chvatu. Bylo to období, kdy panovník musel vynakládat finance na udržení samotného chalífátu před mocichtivými okolními emíry a na výzdobu stavby už mnoho nezbývalo.
Jelikož první stavitelé mešity využili pro výstavbu půdorys původního křesťanského svatostánku, není mihráb, tradiční výklenek vyznačující směr k Mekce neboli qiblu, který má v córdobské mešitě velkorysou podobu malé osmiboké místnosti zaklenuté kopulí, orientován k tomuto posvátnému městu islámu, ale míří o 38° jižněji. I v tom je córdobská mešita jedinečná. Toto nasměrování zůstalo po celou dobu její existence a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Dvojitá „zeď qibly“, mihráb i maksúra, prostor, kam směl vstupovat pouze chalífa se svým doprovodem, byly postaveny za Abd ar-Rahmánova syna Al-Hakama II. a představují nejhonosnější část mešity. Mihráb i maksúru zdobí byzantské mozaiky, neboť byzantský císař Nikeforos II. Fokas udržoval s Al-Hakamem II. přátelské vztahy a vyslal do Córdoby své nejlepší řemeslníky a mozaikáře i s materiálem včetně zlatých fólií.
Mešita v podobě, jak ji vystavěli maurští mistři, přestala existovat v 16. stol. Představitele katolické církve dráždila natolik, že po dlouhém naléhání nakonec od císaře Karla V. získali povolení ke stavbě katedrály přímo na místě mešity. Obyčejní córdobští občané i samotní stavitelé prokázali více rozumu a tolerance než církevní představitelé a proti tomuto rozhodnutí se vzbouřili. Proti církvi však nic nezmohli, a tak z útrob ušlechtilé stavby, jakou byla muslimská mešita, vyrůstá masivní stavba křesťanské katedrály, jíž padly za oběť stovky sloupů tvořících v interiéru kamenný palmový les, který měl muslimským obyvatelům připomínat jejich domovinu v pouštní oáze. Od té doby se traduje zdvojený název: mešita/katedrála. Když císař Karel V. viděl dílo zkázy, které svou neznalostí místa posvětil, hořce poznamenal: „Nevěděl jsem, že jde o tohle. Kdybych to byl věděl, nepřipustil bych, aby se sahalo na to staré, neboť jste vytvořili, co je všude, a zničili jste, co bylo nevídané a jedinečné v celém světě.“
Dnes už nás tato symbióza muslimského a křesťanského estetického cítění nepohoršuje. Zvykli jsme si. Obdivujeme reliéfy ze života Krista vsazené do podkovovitých oblouků, což je typický architektonický prvek používaný muslimskými staviteli. V katedrále nás fascinují červenobílé oblouky na arabském sloupoví, nad nímž ční stěny zdobené rostlinnými motivy inspirované italskou renesancí, to vše provedené v bílé a zlaté barvě. Uvnitř mešity/katedrály nás uchvacují důmyslné oblouky 800 sloupů, které zůstaly z původních 1200, zvenčí se klaníme umu španělského architekta Hernána Ruize, který původní minaret přetvořil na zdobnou renesanční zvonici. Umění stavitelů všech období, kteří se na této jedinečné svatyni podíleli, zkrátka „poodhaluje nejcennější tajemství vypovídající o tom, že tento objekt, který se v Córdobě obvykle nazývá arabským, má i součást římskou a vizigótskou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Španělsko – památky UNESCO 2