Španělsko UNESCO
Córdoba, kdysi dávno hlavní město Západu, ač na okraji evropské mapy daleko za Pyrenejemi, na jihu Španělska na břehu mohutné řeky Guadalquivir, nepřestává ani dnes udivovat, překvapovat, vzrušovat. Co básní o ní bylo napsáno! A třeba španělský barokní básník Luis de Góngora, jeden z největších mistrů španělského jazyka, je s ní dokonce bytostně spjat. Vždyť se tu roku 1561 narodil, k stáru zde tvořil a jeho ostatky spočívají v jedné z kaplí dnešní mešity/katedrály. A jako by i tady chtělo město připomenout, že se v něm vždy mísily nejrůznější kultury – v jiné kapli navěky odpočívá mestic Inka Garcilaso de la Vega, syn španělského dobyvatele a incké princezny, voják a spisovatel, který ve svých Pravdivých komentářích o Incích už na počátku 17. stol. volal: Svět je jen jeden!
V době córdobského chalífátu (929–1031) a ještě dlouho potom si v Córdobě dával dostaveníčko celý svět. Byla středem evropského dění, odtud se šířila na sever řecká, arabská i indická vzdělanost. Město tří monoteistických náboženství, křesťanství, islámu a judaismu, tří kultur, které mezi sebou nejen soupeřily a bojovaly, ale také se vzájemně ovlivňovaly a obohacovaly.
V Córdobě je mnoho míst, která se nesmějí pominout a o nichž stojí za to pojednat – od antických památek z doby, kdy pod jménem Corduba byla hlavním městem jedné z římských provincií, přes památky vizigótské a maurské až ke křesťanským z období středověku a renesance. Historické jádro města s ústřední a nepřehlédnutelnou stavbou mešity/katedrály bylo na seznam Světového dědictví UNESCO zapsáno již v roce 1984. V roce 2012 přibyl zápis slavností córdobských patií na seznam Nehmotného kulturního dědictví lidstva a v roce 2018 se stal součástí Světového dědictví palácový a městský komplex Medina Azahara na západním okraji města, který pochází z období nejslavnějšího Umajjovce Abd ar-Rahmána III., jenž se v roce 929 prohlásil chalífou nezávislým na Damašku a rozvíjel slávu Al-Andalusu v tehdejším světě.
Dnešní mešita/katedrála je jedinou dochovanou z mnoha stovek mešit, jež kdysi v Córdobě stávaly. Maurští stavitelé byli mistři svého oboru. Nejprve vykoupili část vizigótské křesťanské svatyně sv. Vincence a muslimové i křesťané se modlili pod jednou střechou. První muslimové, kteří přišli na Pyrenejský poloostrov ze severu Afriky, byli totiž v náboženských otázkách poměrně tolerantní. Židy i křesťany považovali za „národy knihy“, tedy monoteistického svatého Písma. Abd ar-Rahmán I. dal v roce 785 příkaz k vykoupení i druhé poloviny vizigótské baziliky. Zde lze hledat skutečný počátek stavby mešity, „místa, kde se pokleká“. Maurští stavitelé zpočátku používali již existující stavební materiál, a tak v mešitě najdete vizigótské i římské sloupy z nejrůznějšího materiálu. Sloupy nesou dvě řady oblouků nad sebou, půlkruhové a podkovovité, v nichž se střídají bíle natřené kameny a zděné partie z červených cihel.
Každý z panovníků následujících po Abd ar-Rahmánovi I. mešitu rozšířil o další část, protože původní svatostánek přestával stačit. Počet obyvatel prosperující Córdoby neustále rostl, až roku 1236, před dobytím města křesťanskými vojsky v čele s Ferdinandem III. Kastilským dosáhl téměř jednoho milionu. V konečné podobě zabírala mešita plochu 23 000 m2 a hlavní modlitební síň byla rozdělena do 19 lodí o délce 179 m. Muezzin svolával k modlitbám 5x denně a jenom do této mešity přispěchalo po každém zavolání až 40 000 věřících. Poklekali na udusanou hliněnou podlahu pokrytou koberci bohatě zdobenými orientálními vzory.
Maurští stavitelé dodržovali jednotnou výzdobu a styl, takže letmým pohledem nepoznáte, kdy byla která část mešity dostavěna. Až při podrobnějším zkoumání si všimnete, že nejmladší část, postavená krátce před rozpadem córdobského chalífátu v roce 1031, už není tak zdobná a vznikala ve velkém chvatu. Bylo to období, kdy panovník musel vynakládat finance na udržení samotného chalífátu před mocichtivými okolními emíry a na výzdobu stavby už mnoho nezbývalo.
Jelikož první stavitelé mešity využili pro výstavbu půdorys původního křesťanského svatostánku, není mihráb, tradiční výklenek vyznačující směr k Mekce neboli qiblu, který má v córdobské mešitě velkorysou podobu malé osmiboké místnosti zaklenuté kopulí, orientován k tomuto posvátnému městu islámu, ale míří o 38° jižněji. I v tom je córdobská mešita jedinečná. Toto nasměrování zůstalo po celou dobu její existence a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Dvojitá „zeď qibly“, mihráb i maksúra, prostor, kam směl vstupovat pouze chalífa se svým doprovodem, byly postaveny za Abd ar-Rahmánova syna Al-Hakama II. a představují nejhonosnější část mešity. Mihráb i maksúru zdobí byzantské mozaiky, neboť byzantský císař Nikeforos II. Fokas udržoval s Al-Hakamem II. přátelské vztahy a vyslal do Córdoby své nejlepší řemeslníky a mozaikáře i s materiálem včetně zlatých fólií.
Mešita v podobě, jak ji vystavěli maurští mistři, přestala existovat v 16. stol. Představitele katolické církve dráždila natolik, že po dlouhém naléhání nakonec od císaře Karla V. získali povolení ke stavbě katedrály přímo na místě mešity. Obyčejní córdobští občané i samotní stavitelé prokázali více rozumu a tolerance než církevní představitelé a proti tomuto rozhodnutí se vzbouřili. Proti církvi však nic nezmohli, a tak z útrob ušlechtilé stavby, jakou byla muslimská mešita, vyrůstá masivní stavba křesťanské katedrály, jíž padly za oběť stovky sloupů tvořících v interiéru kamenný palmový les, který měl muslimským obyvatelům připomínat jejich domovinu v pouštní oáze. Od té doby se traduje zdvojený název: mešita/katedrála. Když císař Karel V. viděl dílo zkázy, které svou neznalostí místa posvětil, hořce poznamenal: „Nevěděl jsem, že jde o tohle. Kdybych to byl věděl, nepřipustil bych, aby se sahalo na to staré, neboť jste vytvořili, co je všude, a zničili jste, co bylo nevídané a jedinečné v celém světě.“
Dnes už nás tato symbióza muslimského a křesťanského estetického cítění nepohoršuje. Zvykli jsme si. Obdivujeme reliéfy ze života Krista vsazené do podkovovitých oblouků, což je typický architektonický prvek používaný muslimskými staviteli. V katedrále nás fascinují červenobílé oblouky na arabském sloupoví, nad nímž ční stěny zdobené rostlinnými motivy inspirované italskou renesancí, to vše provedené v bílé a zlaté barvě. Uvnitř mešity/katedrály nás uchvacují důmyslné oblouky 800 sloupů, které zůstaly z původních 1200, zvenčí se klaníme umu španělského architekta Hernána Ruize, který původní minaret přetvořil na zdobnou renesanční zvonici. Umění stavitelů všech období, kteří se na této jedinečné svatyni podíleli, zkrátka „poodhaluje nejcennější tajemství vypovídající o tom, že tento objekt, který se v Córdobě obvykle nazývá arabským, má i součást římskou a vizigótskou, další část byzantskou, perskou a nakonec novátorskou, autenticky andaluskou,“ jak napsal esejista Fernando García de Cortázar.
Až skončí výklad průvodce, neodcházejte ještě. Průvodci obvykle komentují průběh stavby, historii mešity a posléze i katedrály. Dat je tolik, že je stejně nestačíte vstřebat, a dají se kdekoli dohledat. Po skončení výkladu ale máte možnost soustředit se na estetiku celé mešity/katedrály. Teprve v klidu a při tichém rozjímání nad těmito úchvatnými prostorami můžete vnímat celý kulturní synkretismus svatostánku, který je zároveň muslimskou mešitou i křesťanskou katedrálou. Nikde jinde ve světě se vám taková možnost nenaskytne. Využijte k tomu brzkého rána, než se přihrnou davy turistů.
Časnou návštěvou získáte před turistickým hemžením minimálně hodinový náskok, a proto vás uvítají ještě tiché uličky Córdoby, než si ostatní prohlédnou mešitu/katedrálu a vyhrnou se za vámi. To už budete mít za sebou procházku juderíí, córdobskou židovskou čtvrtí s bílými domky, patii a křivolakými uličkami uvnitř hradeb. Zde také můžete navštívit synagogu, jednu z mála, které ve Španělsku zůstaly. Její výzdoba připomíná spíš sály muslimských paláců, jak je známe z Alhambry: štuky, jeskyňky, kachlíky, trámové stropy. Proč tomu tak je? Židé většinou přejímali estetiku místních stavitelů, a protože v Córdobě žili obklopeni převážně maurským obyvatelstvem, napodobovali jejich stavitelské umění.
Většina židů přišla do Španělska v 1. stol., po zničení Jeruzaléma římskými legiemi. Ve vizigótské době se zpočátku těšili jisté svobodě a byli váženými občany. To se změnilo poté, co Vizigóti v roce 589 opustili ariánství, přestoupili na katolickou víru a začali uznávat trojjedinost Boha. Tehdy došlo k prvním pogromům. Po arabské invazi v roce 711 se postavení židů poněkud změnilo, neboť první vlna Arabů k nim byla jako k národu Knihy tolerantní. Tito Arabové si židů vážili a dosazovali je na vysoká úřední místa, protože se museli věnovat dalšímu dobývání a neměli čas se zabývat správními záležitostmi. Pronásledování židů, ale i křesťanů začalo až s příchodem berberských militantních Almorávidů ke konci 11. stol., kteří ovládli sever Sahary, založili město Marrákeš a později expandovali až do Al-Andalusu. Následná dynastie Almohadů nebyla o nic mírumilovnější.
Židovské obyvatelstvo začalo hledat ochranu v severních křesťanských královstvích, ale ani tam nenalezlo klid. Všechno se ještě zhoršilo po založení inkvizice v roce 1478, která zkoumala tzv. čistotu krve až do pátého kolena. V roce 1492 vydala Katolická veličenstva Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská dekret o vyhnání židů z Pyrenejského poloostrova. „Jeden národ, jeden stát, jedno náboženství,“ prohlásila veličenstva. Zemi tehdy opustilo na 200 000 židů, kteří se usadili zejména na Balkáně a v severní Africe. V 17. stol. pak židy následovali i muslimové, resp. moriskové. Na počátku 20. stol. Španělsko opět povolilo stavbu synagog, ale teprve v roce 1990 schválila španělská vláda zákon, který zrovnoprávňoval katolickou víru s protestantstvím a dalšími náboženstvími, tedy i židovským.
V córdobské juderíi se také setkáte se sochami dvou nejslavnějších středověkých učenců, kteří zde působili. Židovský vzdělanec Moše ben Maimon, všeobecně známý jako Maimonides, se zajímal o helénistickou filozofii, matematiku, astronomii a lékařství, stal se vykladačem Bible a Talmudu. Pomník ho zobrazuje v tunice a turbanu, s knihou v ruce. Před Almohady musel utéct do Maroka a později do Egypta, kde také zemřel. Jeho dílo bylo překládáno z hebrejštiny do arabštiny a šířilo se po celém Al-Andalusu, odkud se dostalo dále do Evropy. Maimonidovým současníkem byl věhlasný arabský učenec Averroes, vlastním jménem Ibn Rušd. Zabýval se Aristotelovým učením a již ve 12. stol. se odvážil přemýšlet o dvojí pravdě. Byl to právník, lékař a filosof. Jeho díla se na počátku 13. stol. překládala do latiny i hebrejštiny a pronikla na univerzity v celé tehdejší Evropě.
Trochu stranou, před branou Almódovar, kudy se vchází do staré Córdoby, stojí socha dalšího córdobského rodáka, římského stoického filozofa, básníka a politika Seneky mladšího. Budete ji míjet, pokud z juderíe zamíříte do Alcázaru, córdobského hradu s krásnými zahradami a přehlídkou římských sarkofágů. Kromě něj si v historické části Córdoby můžete prohlédnout i další památky, jako třeba pozůstatky římského chrámu, římský most přes Guadalquivir či středověkou věž Calahorra, v níž je instalováno Museo Vivo de al-Andalus, které seznamuje se všemi třemi kulturami, jež spoluvytvářely středověkou Córdobu.
Jaký význam měla Córdoba za chalífátu v 10. stol., dokládají nejlépe některá čísla. Žilo zde na milion obyvatel, stálo 213 000 domů pro lid a střední vrstvy a 60 000 domů pro šlechtu. Ve městě bylo asi 80 000 obchodů, okolo 600 mešit, chodníky byly vydlážděné a ulice osvětlené. Obyvatelům sloužilo na 300 veřejných lázní, 50 špitálů a množství škol, z toho 80 veřejných. Bohatí muslimové si kladli za čest budovat knihovny, které zpřístupňovali ostatním. Al-Hakam II. vysílal do světa své vyslance ne na diplomatická jednání, ale aby navštěvovali knihkupce a přiváželi do Córdoby knihy, které v jeho knihovně ještě chyběly. Al-Hakamova knihovna obsahovala na 400 000 svazků, v nichž bylo soustředěno téměř veškeré tehdejší vědění. Jen pro srovnání – Evropou obdivovaná knihovna v katalánském klášteře Ripolli měla v té době pouhých 192 rukopisů… Al-Hakam II. založil při córdobské mešitě také univerzitu, jejímž zřízením se snažil naplnit slova proroka Muhammada: „Inkoust učence je cennější než krev mučedníka.“
A tak není divu, že Córdoba byla svého času středem evropské vzdělanosti. Její návštěvu zkrátka nemůžete při cestě do Andalusie vynechat.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.