Ještě jste o tomto španělském městě neslyšeli? Nebo slyšeli, ale moc o něm nevíte? Není divu. Většina turistů navštěvuje ve Španělsku Barcelonu, Madrid, Toledo, Córdobu, Sevillu či Granadu. Ale i Cuenca nabízí věci jinde nevídané. Ne náhodou je již od roku 1996 zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO. Z Madridu jsou to do Cuenky necelé dvě hodiny cesty autem na jihovýchod. Neřídíte? Nevadí, z Madridu tam jezdí rychlovlak.
Co může být v Cuence tak zajímavého, že stojí za to se tam vypravit? Tak třeba hned její poloha na skalním ostrohu, který obtéká z jedné strany řeka Júcar a z druhé Huécar, aby se jižně od města spojily v řeku jedinou. Soutok dal městu i jeho jméno: Latinské cunctus znamená spojený a odtud již nebylo daleko k pojmenování Conca a později Cuenca. V blízkém okolí Cuenky existovala v římských dobách také velká města jako Segóbriga, Ercávica a Valeria. Jejich pozůstatky lze navštívit, ale archeologické nálezy z nich, pohřební stély, sochy a keramika, jsou vystaveny v Archeologickém muzeu v Cuence.
První písemná zmínka o městě se objevuje až ve spisech arabských zeměpisců 8. stol., kde je zapsáno jako Kunka nebo Quanca. Křesťané Cuenku na muslimech dobyli v porovnání s jinými městy poměrně brzy, už v roce 1177 po devítiměsíčním obléhání vojsky Alfonse VIII. Kastilského. Však má také tento král a vojevůdce na jednom náměstíčku jezdeckou sochu, na jejímž podstavci je tato hrdinná událost detailně zobrazena.
Jinak než obléháním, vyhladověním a mučením žízní Cuenca ani dobýt nešla. Vždyť její jádro s maurským hradem se rozkládá na vysokém a strmém skalním ostrohu, k němuž vede jediná přístupová cesta. Stísněný prostor dal vzniknout unikátní architektuře visutých domů. Nebo ještě lépe, domů s vyřezávanými dřevěnými balkony zavěšenými přímo na kolmých skalních stěnách. Vypadají, jako by byly ke skalám přilepené. Každý z domů je vlastně bytem o několika patrech.
V některých se i dnes bydlí, jiné slouží jako muzea nebo výstavní prostory. Málokdo by například v Cuence hledal Abstraktní muzeum (Museo abstracto), které založili malíři Fernando Zóbel, Gerardo Rueda a Gustavo Torner v roce 1966. Vystavují v něm sbírku španělského avantgardního umění, od malířství po sochařství. A tak zde můžete zhlédnout díla Eduarda Chillidy, Antoniho Tapièse, Antonia Saury a dalších. Návštěva tohoto překvapivého muzea je navíc jednou z příležitostí, jak nahlédnout do útrob takového zavěšeného domu.
Centrem starého města je Plaza Mayor, náměstí obklopené středověkými domy s podloubími plnými hospůdek a kaváren. V minulosti se tu odehrávaly všechny významné události – procesí, inkviziční soudy, býčí zápasy, divadelní představení, ale také popravy. Než si nad mapou rozmyslíte, zda se vydáte okruhem k řece Huécar nebo Júcar, posaďte se do některé z hospůdek a ochutnejte zdejší speciality. Jsou jiné, než jaké znáte z přímořských letovisek. Je libo poobědvat? Což takové morteruelo – kastrol naplněný nejrůznějšími druhy masa z ulovených zajíců, divokých králíků a kuřat? Či snad ajoarriero – pokrm z tresky, vařených brambor, vejce, česneku a zelené petrželky? Delikatesou jsou očištěná jehněčí střívka namotaná na špejli a opečená v troubě: jednohubka zvaná zarajo. Navrch stopku zdejšího likéru resoli nebo něčeho ostřejšího v podobě silné pálenky cazalla a můžete vyrazit. Kam?
Nejprve ke katedrále. Vévodí celému náměstí a je nepřehlédnutelná. Postavena byla ve francouzském stylu na rozhraní románského slohu a rané gotiky, jedna z nejstarších ve Španělsku. Vliv pařížské katedrály Notre Dame se nezapře. Svatostánek v Cuence vznikl ještě dříve než slavné katedrály v Burgosu nebo Toledu, jimž sloužil jako vzor. Začal se stavět na místě bývalé mešity koncem 12. stol. a je zasvěcen sv. Juliánovi, druhému biskupovi a patronovi města.
Kulturní historik Fernando García de Cortázar píše: „V Cuence nelze vejít do starobylé a okouzlující katedrální masy, aniž člověk pocítí, že mysl stavitele pracovala pod tíhou přírody a že umělcovo dláto, pila a štětec napodobovaly kapradí, stonky květin, jilmy a duby, borovice a jedle v lese.“ A vskutku, dojem, že se nacházíte v jakémsi kamenném lese, ve vás může budit chórový ochoz, výsledek rozšíření katedrály koncem 15. stol.
V katedrále je na 50 kaplí a bočních oltářů z 12.–17. stol. V sakristii lze obdivovat sochy Pedra de Meny, slavného sochaře granadské sochařské barokní školy, a vyřezávané dveře z ořechového dřeva, které pocházejí z řezbářské dílny Alonsa Berrugueta patřícího mezi největší španělské renesanční umělce. Hlavní loď upravoval v 18. stol. Ventura Rodríguez, architekt, který se podílel na stavbě královského paláce v Madridu nebo katedrály Panny Marie na sloupu v Zaragoze. Nejvíc však uvnitř katedrály upoutají kovové mříže, jemná práce renesančních umělců, a rovněž vitráže. Sluneční paprsky, které jimi pronikají, propůjčují vnitřním prostorám zajímavé oranžové světlo. Katedrála v Cuence má také triforium, architektonický prvek, který ve španělských chrámech nebývá obvyklý. I to odkazuje k jejímu příbu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Španělsko – památky UNESCO 2