V létě jsou ulice Granady rozpálené sluncem, ale v zahradách nad městem, na temeni vrchu as-Sabik, je příjemně. Horský vánek a tekoucí voda tam ochlazují letní žár a vzduch je prosycený vůněmi myrty, citrusů, růží a rozmarýny. V zelené záplavě stromů a keřů, na nerovném svažitém terénu, jsou rozptýleny jednotlivé orientální stavby, z nichž každá připomíná dekoraci k Šeherezádě. Po celá staletí vzhlíželi obyvatelé Granady s úctou a obdivem k sultánovu paláci, z něhož byly vidět především hradební zdi a cihlové zdivo čtvercových věží a nejvyšších pavilonů. Pro převažující červenou barvu cihel se rezidenci odedávna říkalo al-Hamrá, Červená.
Také kopec as-Sabík měl pro Granadu symbolický význam. V dobách, kdy muslimové teprve upevňovali své postavení v nově dobytém území, budovali po celé zemi pevnosti, al-kasr, tedy alkazáry. Na návrší as-Sabik stál první granadský alkazár, který nechal postavit zakladatel Nasrovské dynastie. Z tohoto starého alkazáru však zbylo velice málo, protože po celé čtrnácté století tam budovali svou pohodlnou, krásou a elegantní rezidenci dva granadští sultánové – Júsuf I. a Muhammad V.
Alhambra je vlastně areál nevelkých budov, navzájem pospojovaných nádvořími, chodníky, podloubími, schodišti a květinovými alejemi. Srovnáme-li tyto síně a pavilony s pompézností křesťanských vládců, udiví nás, že sultánské rezidence zachovávaly lidské rozměry. Byly útulné a pohodlné a člověk se v nich neztrácel. Muslimský vládce chtěl být velký i ve svém nevelkém sídelním areálu, zatímco křesťanský král si dodával velikost obrovským palácem. Jestli jednotlivé stavby neudivují rozlohou, pak určitě ohromují svou výzdobou. Zdá se, že ani nebyly postaveny z kamene, cihel a dřeva , ale utkány z krajkoví, mihotavého světla, neskutečných ornamentů a decentních barev glazovaných kachlíků. Těžko si představit, že pod těmito stalaktitovými stropy a mezi štíhlými dříky sloupoví žili skuteční lidé se svými starostmi a radostmi, rodinnými a vladařskými povinnostmi. Každá z těchto staveb, ať už je to Síň vyslanců, Myrtový dvůr, královnin budoár nebo lázně úročí na všechny smysly. Není to jen zrakové okouzlení, ale i vůně rostlin, tichý šelest padající vody, ba i hebkost látek na lůžkách a židlích. Ovšem přece jen největší podíl patří výtvarné výzdobě, jejímž základem je ornament, arabeska. Geometrický, abstraktní stylizovaný rostlinný ornament , jehož součástí je nejednou i písmo, je v podstatě jen důsledkem výkladu koránu. Ortodoxní muslimové, summité tvrdí, že Alláh nepřipouští zobrazování živých bytostí, zatímco šíité tuto možnost ve výtvarném umění připouštějí. Když ortodoxní muslimští umělci nemohli zobrazovat lidi ani zvířata, vrhla se veškerá jejich fantazie na složité geometrické a rostlinné vzory rafinovaně se proplétající, na plošné i prostorové arabesky, provedené na kachlících, ve zdivu, na štuku,vyřezané do dřeva, vytesané do kamene i vetkané do látek. Dnes je většina štukové výzdoby bílá, ale podle zbytků barev, které se dochovaly na některých skrytých místech nástěnných a stropních štuků, se dá předpokládat, že i ty dnešní sněhově bílé ploché ornamenty kdysi zářily barvami.
Areál Alhambry byl rozdělený na tři různé části. Dnešní návštěvník, pokud není upozorněn průvodcem, to ani nepostřehne, ale v době, kdy tu sídlili sultánové, byly jednotlivé zóny pro obyvatele paláce i jeho hosty nepřekročitelné. Jednotlivé části měly různé poslání a v podstatě odpovídaly různým vladařským povinnostem. Tento trojí svět zachovávají prakticky všechny dvory muslimských vládců, ať jsou v Istanbulu, Teheránu či Alhambře. Mešvár byla ta část rezidence, kam mohli za určitých okolnosti vstoupit i poddaní. Sultán zde konal svou soudcovskou povinnost a přijímal také zástupce lidu a vojska. Mešvár býval hned za vstupní branou a tvořilo jej menší nádvoří se sultánovou síní. V Alhambře se nazývala Zlatá komnata. Díván tvořil druhou část rezidence a sem mohli vstoupit jen nejvyšší dvořané, šlechta a zahraniční vyslanci. Tady byly reprezentativní komnaty včetně Trůnního sálu a Síně vyslanců s centrálním Myrtovým dvorem. Velkou číst areálu pak zabíral Harím, u nás známy harém, ale podle tradice se tak nazývalo celé vládcovo soukromí – nejen komnaty žen, ale i obydlí vladaře. Asi nepřekvapuje, že soukromé komnaty byly vyzdobeny nejkrásněji a že jejich součástí byly i lázně, hammám, které nesloužily jen k očistě těla. Bylo to místo, kde se odpočívalo, kde se spřádaly intriky, odkud se šířily palácové klípky a kde se často v neoficiálních rozhovorech rozhodovalo o osudech lidí. Pozoruhodné je, že až v nejsoukromější části rezidence, na takzvaném Lvím dvoře, si sultáni odvážili „zhřešit“ proti Alláhovi. Připustili zobrazení živé bytosti. Dvanáct trochu toporných, spíš nepovedeným kočkám podobných lvů nese na hřbetě okrouhlou kašnu s fontánou.
Celé venkovní prostranství Alhambry pak ovládal kult vody. Ze suchého Orientu, kde je nadbytek vody už sán o sobě symbolem bohatství, přenesli Atrabové tuto symboliku i do Španělska. V Alhambře je voda v bazénech i ve fontánách, v kašnách i ozdobných rybníčcích. Je tu voda stojatá, běhutá i tryskající do výše.
Součástí celého areálu bývala i nádherná, architektonicky řešená zahrada. Bohužel, ta je dnes dost zanedbaná a přežívá v ní zdárně jen domácí středomořská vegetace – myrta, oleandr, šalvěj, máta, levandule a růže.
Když při křesťanském osvobozování Španělska padla i Granada jako poslední bašta muslimů, ocitl se tento pohádkový areál v největším nebezpečí. Král Karel V. zatoužil mít právě zde svou královskou rezidenci, jejíž nádherou chtěl zastínit Alhambru. Údajně nechal zbourat polovinu jejího areálu, kterému se dnes říká bývalá zimní rezidence, a na jeho místě začal stavět palác, který nikdy nebyl dokončen. Dodnes tam stojí jeho rozpadající se zdi jako trapná připomínka královské nadutosti a barbarství.
Odborníci tvrdí, že Alhambra je vzorem andaluského arabského stavebního stylu, který dnes může cestovatel spatřit například i v Maroku nebo Tunisku, ale jistě se shodneme všichni, odborníci i laikové, že Alhambra je nejkrásnější orientální palác Španělska i celé Evropy.