V západní Katalánii, ve městě Figueras, které leží přibližně stejně daleko od Středozemního moře jako od francouzských hranic vzdálených asi 15 kilometrů, stojí už od středověku mohutná kamenná věž Gorgot. Nyní je propojena se sousedními domy a nad celým objektem se klene obrovitá skleněná kupole. Pod ní je proslulé Dalího muzeum, které on sám nazval duchovním centrem Evropy. Kdekoho napadne, že sám sebe označovat za střed kulturního kontinentu je přinejmenším nevhodné a nemístné. Ale co je u Dalího „místné“ a společensky přijatelné. Byl snad největším provokatérem a mystifikátorem dvacátého století. V jeho rodném městě Figueras se například o něm vypráví, že na jednu městskou oslavu přišel v dobře upečeném turbanu, který se nápadně podobal houskám místních pekařů, pletýnkám jakoby svázaným do uzlu, jen byl o poznání větší. Ale kdoví, jestli je to pravda. Legendy a nejroztodivnější historky se o Salvadoru Dalím vyprávěly už za jeho života a většinu z nich si sám vymyslel a rozšiřoval. Tou poslední z celé řady mystifikací bylo oznámení své vlastní smrti. Zpráva se bleskově rozletěla do celého světa a druhý den ji musela média dementovat. Dalí jen chtěl vědět, jak bude svět jednou na jeho smrt reagovat.
Běžný návštěvník figueraského muzea má většinou o slavném místním rodákovi jen velice omezenou představu. Ti vzdělanější asi viděli pár jeho obrazů ve světových galeriích, ale spíš jsou známé jen reprodukce několika jeho nejznámějších děl. Ale i tak asi málokdo k nim zůstal lhostejný. Jejich vyzývavé, fantaskní kompozice vyvolávají bouřlivé emoce – šok, odpor, pohoršení, údiv nebo i okouzlení.
Když vás někdy Dalího obrazy vyděsily, když vás v dotěrných vzpomínkách znepokojovala jednou spatřená bizarní monstra poskládaná z nejrůznějších nesourodých částí, není divu, že teď stojíte ve frontě na lístky do Dalího muzea s mrazením v zádech a obavami, co teď a tady budete asi muset prožít.
Salvador Dalí se narodil roku 1904 v rodině ctihodného figuerského notáře. S přísným otcem měl potíže celý život – a otec s ním, až jej vyhnal z domu. Ale problémy do té doby hýčkanému domácímu tyranovi začaly už vyloučením z Akademie. A protože se mu španělské prostředí nezdálo přátelsky nakloněno, odjel do Paříže. Tam došlo ke dvěma setkáním, která ovlivnila celý jeho další život. Seznámil se tam se surrealisty a při té příležitosti i s Galou, svou celoživotní múzou a družkou. Setkání se surrealisty bylo pro Dalího také osudové, protože se v tomto avantgardním uměleckém stylu našel. Surrealismus uvolnil jeho potlačovanou fantazii a Dalí se stal bořitelem mýtů. Opustil klasické kompozice a náměty svých prvních obrazů, které budily obdiv i v jeho rodném městě. Teď ve svých dílech překročil snad všechna myslitelná společenská tabu- v cudnosti, sexu, náboženství i synovské lásce.
Silným dojmem na něj také zapůsobila v té době zcela nová, objevná a módní Freudova psychoanalytická metoda a způsob léčení traumatických duševních stavů výkladem snů a volných asociací. Vždy jen na sebe soustředěný Dalí teď programově zkoumal nejhlubší a nejtemnější zákoutí své mysli a dával jim tvar. Jeho obrazy jsou o lidské duši, která je středem vesmíru každého člověka, ale jsou i výbuchem nevyčerpatelné fantazie, jediné duševní sféry, kde je každý člověk absolutně svobodný. A Dalí tuto intimní svobodu vykřičel do světa. A nebo si jen tak hrál a provokoval. Jeho dílo asi lze vykládat na mnoho způsobů, záleží na tom, jak je kdo vnímá.
Například už ten tolikrát reprodukovaný obraz s provokativním názvem Velký masturbant. Dalí už jeho pojmenováním nutí diváka, aby hledal sexuální a erotické symboly, manipuluje s vámi ještě dřív, než se na obraz pořádně podíváte. A pak teprve začíná ta kouzelná hra na schovávanou, hledání a objevování skrytých významů a volných asociací, podobností věcí zcela si nepodobných. To, co se zdálo být odporným, mohutným tělem jakéhosi nedefinovatelného zvířecího samce, se promění ve stylizovaný autoportrét Dalího s charakteristickým ostrým nosem a dlouhou řasou na zavřeném víčku. Snící tvář zahleděná do sebe. A jakoby ztopořený úd pod tělem zvířecího monstra je vlastně velmi realisticky provedená luční kobylka sedící na malířových vpadlých ústech. A mušle místo ucha…Kolik tvarových metafor jediný obraz nabízí! Z tohoto období je snad nejkrásnější a nejpoetičtější obraz s nápovědou – Spící žena, kůň a neviditelný lev. Je to obdivuhodná proměnlivost tvarů a těl, která vlastně ani nejsou moc deformovaná. A náhle si uvědomujete, že to, co Dalí tak exaltovaně nazývá vlastní paranoicko-kritickou metodou objektivních a subjektivních vjemů, je téměř totožné s básnickou metaforou a asociací, která je základem poezie a trvá snad už od dob Šalamounovy Písně písní. Čtenáře neudivuje, když básník mluví o milenčiných ňadrech jako o dvou holubicích, ale diváka šokuje, když tuto asociaci Dalí namaluje. A tak jsou obrazy Velkého mága také poezií, v níž si lze podle míry vlastní fantazie dlouho číst.
Muzeum ve Figueras je jako pozvánka do Dalího soukromí. A je to ohromující, když se náhle ocitnete uprostřed jeho děl, mezi stovkami obrazů, grafik, soch a figurín. Jeho tvůrčí fantazie nabývá nečekaných podob, je oslnivá jako výbuch novy, nepolapitelná jako kometa. Vstoupit do Dalího muzea je jako vystoupit do kosmu. V prozaičtějším tónu je nutno dodat, že toto muzeum, které Dalí začal připravovat v roce 1974 a až do své smrti 23. ledna 1989 je neustále rozšiřoval a upravoval, dává o tvůrčí invenci Velkého mága mnohem komplexnější představu než kterákoli jiná souborná či retrospektivní výstava.
Divák prochází sály a uvědomuje si, že ona poměrně krátká surrealistická etapa Dalího života byla tak oslnivá, že v její záři dodnes zaniká Dalí-grafik, Dalí-ilustrátor, tvůrce soch, návrhář šperků i nábytku, divadelních scén a kostýmů, Dalí-spisovatel a teoretik umění. Dalí před a po surrealismu je úplně jiný. A také jinak fascinuje. Například tím, jak dokonale zvládá snad všechny myslitelné výtvarné techniky, jak se dokáže ztotožnit s každým uměleckým stylem, který jej zaujal. V úžasu hledíte na zátiší, jako by vyšla z dílen renesančních italských mistrů a konvenční poválečné portréty amerického období by mohly dělat reklamu akademickým ateliérům salonnímu umění. Bývalý rouhač křesťanských symbolů maluje v 60. a 70. letech několik religiózních obrazů a jeden dokonce pro světovou výstavu v Bruselu. A na všech dílech všech období vyniká smysl pro detail, vypracovaný tak pečlivě až pedantsky (Dalí říkal, jako dokonalá fotografie), až se zdá, že tyto miniatury na velkých kompozicích si žijí vlastním životem.
Člověk, který vchází do Dalího vesmíru v obavách a s mrazením v zádech, prochází jako ve snách jednotlivými sály, zažívá šoky, údiv, překvapení a nakonec propadá okouzlení. Velký mág nakonec zasáhne i vás. A marně pak budete přemýšlet, kdy přesně došlo k té vaší názorové metamorfóze, že teď opouštíte muzeum s podivným rozechvěním, plni obdivu a velkého úžasu, až skoro věříte, že jste se snad opravdu na chvíli ocitli v duchovím centu Evropy.