Cisterciácký klášter v katalánském Pobletu (provincie Tarragona) se dostal na seznam Světového dědictví UNESCO v roce 1991. Stejně jako další čtyři španělské kláštery na tomto seznamu nese přívlastek „královský“, neboť u vzniku každého z nich stál některý z panovníků.
Klášter v Pobletu je vidět už zdaleka. Tyčí se nad úrodnou rovinou a za ním se zdvihá mírně zvlněné pohoří Prades. V jeho okolí vyvěrá na 50 pramenů. Mniši budovali kanály a rozváděli vodu po okolí, takže vytvořili vhodné podmínky k tomu, aby se kromě modliteb mohli věnovat také zemědělství. Klášter se tak stal samostatnou hospodářskou jednotkou, což bylo pro jeho fungování nezbytné, protože stál uprostřed neobydlené krajiny.
Společně s kláštery v Santes Creus a Vallboně de les Monges tvoří klášter v Pobletu tzv. cisterciácký trojúhelník. Jejich založení úzce souviselo s reconquistou, neboť území dobytá na muslimech bylo potřeba osídlit křesťany a posilovat jejich víru. Příkaz k jejich budování vydal ve 12. stol. Ramón Berenguer IV., barcelonský hrabě a zakladatel dynastie aragonských králů. Real Monasterio de Santa María de Poblet (katalánsky Reial Monestir de Santa Maria de Poblet) založili roku 1149 cisterciáci z francouzského opatství Fontfroide nedaleko Narbonne. Záhy se klášter začal těšit přízni nejen králů, ale i katalánské a aragonské šlechty. Když v roce 1340 král Petr IV. Aragonský, zvaný Obřadný, rozhodl, že se klášter stane královským panteonem, zájem o něj ještě vzrostl. Darování vysokých částek na jeho budování se stalo prestižní záležitostí – a pokud chtěl být někdo pohřben v jedné z klášterních kaplí, pak přímo nutností.
Ve 14. stol. zaznamenal klášter největší rozkvět, poté už jeho sláva jen klesala. Po roce 1835, v důsledku zákonů o zemědělské reformě a zabavení církevní půdy, které platily pro celé Španělsko, byl klášter opuštěn a jeho poklady postupně rozkrádány. Dílo zkázy dokonaly v 19. stol. dvě tzv. karlistické války, stručně řečeno války mezi konzervativci a liberály. Obnovy se klášter dočkal až po roce 1930, kdy byl opraven do té míry, že se do něj mniši mohli vrátit. Klášterní kostel byl znovu vysvěcen a opět začal sloužit církevním obřadům. Tentokrát však klášter neobydleli mniši z Francie, nýbrž italští cisterciáci. Ti klášter udržují dodnes, starají se o zelinářskou zahradu a v části objektu provozují ubytovnu.
Klášterní areál tvoří tři soubory budov vystavěných ve strohém románském a následně gotickém stylu, s pozdějšími barokními přístavbami. Mnoho zdobných prvků na nich nehledejme, vždyť cisterciáci byli pověstní tím, že vnitřní i vnější výzdobu svých staveb záměrně oprošťovali od všeho, co by mnichy nebo účastníky mše mohlo odvádět od bezprostředního spojení s Bohem.
V první části se nacházely ubikace pro zemědělce, dělníky a laiky. Na nádvoří upoutá jednoduchá brána, které se říká Zlatá. Byla dokončena v roce 1493 při příležitosti návštěvy Katolických veličenstev, Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, v Pobletu. Od té doby mniši před touto branou tradičně vítali královské návštěvy. Tudy do dalších klášterních prostor vstoupil pod baldachýnem a za zvuků Te Deum také král Filip II. se svým doprovodem, když zde v roce 1564 strávil Velikonoce.
Také dnešní návštěvníci projdou Zlatou branou a ocitnou se na druhém rozlehlém nádvoří. Obklopují ho některé z nejstarších budov celého kláštera, třeba kaple sv. Štěpána z 12. stol., ale i barokní přístavby, ke kterým patří z hladké zdi vystupující portál, jímž se vchází do atria klášterního kostela. Na severní straně druhého nádvoří stojí kaple sv. Kateřiny, kterou nechal postavit sám Ramón Berenguer IV. Dokončena byla v r…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Španělsko – památky UNESCO 2