Izraelské středozemní pobřeží je nevídaně rovné, do moře se zanořuje pozvolna a z pevninské strany je téměř v celé své délce provázeno buď nízkými útesy nebo písečnými dunami. K mořeplavbě tudíž není moc vstřícné, vyjma Haifského zálivu na severu země, který jako jediný tuto rovinnou hegemonii narušuje. Hlavně jeho severní cíp byl odnepaměti vyhledáván kvůli příhodnému přírodnímu kotvišti, od nějž se rozebíhalo do vnitrozemí několik frekventovaných stezek. Přístavní město Akko, které tady vyrostlo, se proto na dlouhý čas stalo hlavní vstupní branou do Palestiny.
Akko (též Acre, dříve Akkon) je jedním z nejdéle nepřetržitě osídlených míst blízkovýchodního světa. Nejstarší úsek jeho dějin doložený hmotnými nálezy sahá více než čtyři tisíce let nazpět, do doby, kdy zdejší pobřeží ovládaly městské státy Féničanů. Nejstarší písemné zmínky o městě ale pocházejí z Egypta, jehož vojska při výbojích do Palestiny Akko několikrát atakovala a pod vedením slavných faraónů Thutmose III. a Ramese II. i dvakrát násilně obsadila. Později o město usilovali také Peršané, přesto se tu Féničané udrželi až do 4. stol. př. n. l., než je vypudil Alexandr Veliký. Po jeho nečekané smrti následovala vláda egyptských Ptolemaiovců. Ti dali Akku jméno Ptolemais, které mu ponechali i Římané. Pod římskou nadvládou zažilo období velké prosperity, zároveň však jeho pověst utrpěla povážlivý šrám, jelikož během první židovské války zde bylo povražděno na 2000 Židů. K další závažné události potom došlo až v 7. století, když sem vtrhli Arabové a Ptolemais znovu přejmenovali na původní Akko. Z pohledu současných návštěvníků tím skončila dějinná etapa, o níž si mohou udělat jen zprostředkovanou představu, hlavně na základě četby. Všechny památky, které si dnes lze ve starém městě přímo prohlédnout a kvůli nimž bylo Akko zapsáno do seznamu Světového dědictví UNESCO, vznikaly až později, ve dvou obdobích 2. tisíciletí.
Když v roce 1099 táhla vojska první křížové výpravy kolem Akka na Jeruzalém, dostala od místních obyvatel zaplaceno, aby město nevyrabovala. Jeho strategický význam byl ale tak velký, že nově založené Latinské království jeruzalémské je nemohlo ponechat v muslimských rukách. Proto v roce 1104 král Balduin I. po dvacetidenním obléhání Akko obsadil. Křižáci pak tady brzy vybudovali nový přístav a celé město obehnali sofistikovaným systémem opevnění, což však jejich následovníkům paradoxně zkomplikovalo život. Co se stalo? V létě roku 1187 sultán Saladin rozprášil křižáckou armádu v bitvě u Hattínu a vzápětí vyhnal křižáky i z Akka. O čtyři roky později odtud zase vyhnali oni jeho, ale až po dlouhém a nákladném obléhání – fortelné křižácké hradby prostě plnily svou funkci nad očekávání dobře. Akko tehdy dobyla vojska třetí křížové výpravy, v jejichž čele stál anglický král Richard I. Lví Srdce spolu s francouzským králem Filipem II. Pro nás může být zajímavé, že se obléhání pravděpodobně účastnili i čeští vojáci, zbytek jednotky, která se vydala do Palestiny po souši s oddíly císaře Fridricha Barbarossy.
Třetí kruciátě se sice nezdařilo navrátit jeruzalémskému království ani jeho dřívější moc, ani celé původní území, nicméně pro Akko byla hotovým požehnáním. Město se v okleštěném křižáckém státu stalo novou metropolí a v následujících sto letech prošlo vrcholným obdobím celé své dlouhé existence. Zástupům křesťanských věřících, kteří připlouvali z Evropy a začínali zde pouť k posvátným místům ve vnitrozemí, Akko poskytovalo potřebný servis. Kromě toho bohatlo i jako jeden z nejvytíženějších obchodních přístavů ve Středomoří. Tomu odpovídalo členění městské zástavby, vlastní okrsky v ní měly mnišské řády templářů, johanitů a karmelitánů, a také italští obchodníci – byly tu čtvrti Benátčanů, Pisánců a Janovanů.
V Akku se nakonec historie jeruzalémského království navždy uzavřela, pravda, ne zrovna pietně. Na jaře roku 1291 sem přitáhlo od Káhiry stotisícové mamlúcké vojsko, jehož oddílům se podařilo podkopat hradby a část jich strhnout. Křesťanští obyvatelé, kteří přežili následný masakr, skončili v otroctví a město bylo rozbořeno tak, aby se tu vyznavači kříže už nikdy nemohli uchytit. Ještě po sto letech prý na Kypru chodily urozené ženy celé zahalené v černém na znamení smutku ze zkázy Akka.
I když Akko po svém pádu dlouho živořilo a o městě se mluvilo jen v minulém čase, jeho ruiny nakonec překvapivě ožily. Po více ne…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Izrael