Když byla na konci 60. let 20. stol. objevena ropa na zamrzlých svazích severního pobřeží Aljašky, žádná obdoba „zlaté horečky“ se nespustila. Těžba v extrémních podmínkách by byla nerentabilní, při ceně tři dolary za barel by se nevyplatila. Všechno začalo až ropnou krizí v roce 1973. Spojené státy si uvědomily, jak vysoce jsou závislé na zemích společenství OPEC, a začaly se ohlížet po vlastních zdrojích. Problém byl, že ropa se nacházela u pobřeží Severního ledového oceánu a těžaři ji potřebovali dostat do nějakého nezamrzajícího přístavu na jižním pobřeží. Tak se zrodil projekt, který přilákal tisíce lidí, stejně jako v dobách zlaté horečky. Města jako Fairbanks či Valdez začala prudce růst a ve zdejších barech jen málokdy zazněla věta, která by neobsahovala slovo „pipeline“ – ropovod.
Alaska Pipeline se začal stavět v roce 1975 a první barel ropy jím protekl v létě 1977. Takové dílo v extrémních podmínkách drsného Severu představovalo pro své stavitele těžkou výzvu. Ropovod spojuje ropná pole u Prudhoe Bay v oblasti Alaska North Slope s přístavem Valdez a má ve svém průběhu 12 přečerpávacích stanic. Celková délka ropovodu je 1288 km, z toho více než polovina probíhá v oblasti permafrostu. Zatímco v jižní části bylo možno uložit rouru o průměru 1,22 m do země, v oblasti věčné zmrzlé půdy to bylo vyloučeno. Vytěžená ropa má teplotu 70–80 °C. I přes dokonalou izolaci by za pár let permafrost roztavila a došlo by k poničení potrubí. Proto vede 675 km ropovodu krajinou na speciálních stojanech, kterých je dohromady 78 000. Jsou sice zakotveny ve věčně zmrzlé půdě, ale na svém vrcholu opatřeny chladiči, takže k natavení permafrostu nedochází. Izolovaná roura je položena na stojanech volně na teflonových blocích, aby se mohly vyrovnávat teplotní dilatace. V místech, kde ropovod křižuje nějakou komunikaci, prochází obvykle pod zemí, ale je doplněn mrazícím zařízením, které natavování permafrostu brání.
Dalším velkým problémem byl tektonický zlom Denali, kde se severoamerická litosférická deska potkává s pacifickou. Vzhledem k možnému zemětřesení bylo nutno potrubí uložit na kluzné koleje s několika oblouky tak, aby se mohlo volně pohybovat. Bylo to správné řešení, což se ukázalo v roce 2002 při zemětřesení o síle 7,9 Richterovy škály. Ropovod sice zaznamenal drobné škody, ale neunikla z něj ani kapka ropy…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Aljaška
Alaska Pipeline