Sled okázalých historizujících budov na východním konci Brühlovy terasy uzavírá Albertinum; v sousedství sebevědomé Kunstakademie, Akademie výtvarných umění s mohutnými sloupy a skleněnou kupolí přezdívanou lis na citrony, působí poněkud skromně – a přece je domovem druhé nejvýznamnější umělecké sbírky v Sasku.
Původně zde stávala zbrojnice, kterou dal v letech 1559–1563 postavit kurfiřt August v rámci obranných valů a vojenských staveb, s nimiž začal už jeho předchůdce Mořic Saský. Architekt Caspar Voigt von Wierandt ji tehdy navrhl v duchu severské pozdní renesance jako rozlehlou budovu o čtyřech křídlech opatřenou typickými strmými štíty; „skoro jako zámek“, hodnotili vzhled nové zbrojnice současníci. V důsledku několika dalších přestaveb se však do dnešních dnů zachovala až v podobě, kterou jí v letech 1884–1887 dal Semperův žák Karl Adolf Canzler, tehdy hlavní městský (a také zemský) architekt.
To však už dávno nesloužila svému původnímu poslání, v němž obvykle hrála jen trpnou roli: při obsazení Drážďan vojskem Bedřicha Velikého za sedmileté války roku 1756 Prusové zbrojnici vyrabovali a posloužili si zde 250 uskladněnými kanony. V revolučních letech 1848–1849 pak byla dokonce dobyta vzbouřenci. Není divu, že erár ztratil zájem o neúčelnou, zbytečně výstavnou, ale tehdy už zchátralou budovu. V roce 1884 bylo rozhodnuto o její budoucnosti: měla být nahrazena novostavbou pro potřeby městského archivu a také pro další část královských uměleckých sbírek.
Canzler v podstatě zachoval původní Wierandtovu dispozici, včetně klenutých podzemních prostor, přízemní síně a dvou barokních portálů, a v semperovském duchu spojil požadavky na funkčnost budovy s jejím estetickým vyzněním tak obratně, že máme pokušení porovnat tuto monumentální a přesto malebnou novorenesanční stavbu se Semperovou budovou Obrazárny a ptát se, zda tu žák nepřekonal svého učitele.
Rozhodující osobností v pozadí byl ovšem panovník, tehdejší král Albert Saský, na jehož počest byla instituce pojmenována. Tady dejme pozor: drážďanské Albertinum je jméno rodu mužského a nemá co činit s jinou slavnou uměleckou sbírkou rodu ženského, tedy vídeňskou Albertinou, která shodou okolností nese rovněž jméno jistého Alberta Saského, v tomto případě ale vnuka Augusta Silného a zetě Marie Terezie, pozdějšího těšínského vévody Alberta Kasimira von Sachsen-Teschen.
Albertinum, otevřené roku 1891, mělo patřit především sochařství, alespoň podle původního záměru. Proto sem byla zprvu svezena kolekce odlitků antických děl, v roce 1894 rozšířená o…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Drážďany