Zatímco hrady Chinon a Loches můžeme považovat za jakousi symbolickou vstupní bránu do historie středověkých panských sídel podél Loiry, na opačném konci časové osy stojí zámek v Amboise, vybudovaný na samém konci středověku, na sklonku 15. stol.
Mohutná stavba, která se vypíná na skále nad levým břehem řeky východně od Toursu, je pouhou pětinou někdejšího královského sídla zabírajícího původně celý vrchol pahorku, ale i tak může posloužit jako názorný příklad přechodu mezi pozdní gotikou a renesancí. Její počátky i zde spadají do dávné minulosti. Po keltském oppidu a římské vojenské osadě nad strategicky důležitým brodem zde stával první hrad, v 9. stol. dvakrát zničený Normany. V roce 882 byl hrad obnoven, přes řeku postaven most a městečko pod hradem dostalo první opevnění. A jeho prestiž se dočkala posílení i v duchovní oblasti: Fulko III., náš známý z hradu Loches, přivezl ze Svaté země několik relikvií, pro něž nechal roku 1003 postavit kostel Notre-Dame-Saint-Florentin přímo na hradním pahorku.
Amboise však dlouho nehrálo ve francouzských dějinách nijak významnou roli. Vše se změnilo až v roce 1431, kdy se dosavadní majitel hradu Ludvík z Amboise dostal do konfliktu s Karlem VII., byl obviněn z velezrady a uvězněn. Po třech letech ho sice propustili a vrátili mu majetek, ale s výjimkou hradu v Amboise. A tak nastalo velkolepé období hradu jako královské rezidence, kde se též „psaly dějiny“.
Ke skutečné přestavbě hradu na královský zámek došlo až za Karlova syna Ludvíka XI.; ten Amboise určil za sídlo své druhé ženy Charlotty Savojské a svých tří dětí. Původní hrad byl z větší části stržen a na jižní straně areálu vznikla do roku 1468 novostavba s obytnými komnatami, spojená s královninou soukromou kaplí. Areál dostal nové opevnění a dokonce celé městečko v podhradí bylo prohlášeno za uzavřenou zónu, do níž byl omezen vstup. Aby byla královna chráněna před hrozbou epidemií, např. moru, byl pro běžné věřící postaven pod hradem nový farní kostel, zatímco původní zůstal vyhrazen pouze obyvatelům zámku.
V roce 1470 zde královna porodila syna, budoucího Karla VIII., který na hradě prožil, jak se zdá, šťastné dětství a citový vztah k němu nezměnil ani po svém nástupu na trůn roku 1483. Bylo mu tehdy 13 let a v rámci dynastických spekulací ho už tehdy obdařili snoubenkou, tříletou Markétou Rakouskou, dcerou císaře Maximiliána. Jak bývalo zvykem, holčičku na hradě ubytovali, ale ze svatby nakonec sešlo a Markéta se vrátila k otci. Karla VIII. oženili v roce 1491 s Annou Bretaňskou, což byla jiná politicky velmi výhodná transakce. Anna byla jedinou dcerou bretaňského vévody Františka II. a dědičkou velké, dosud téměř nezávislé země. Byla sice už jednou vdaná, když ji v 13 letech na dálku provdali právě za císaře Maximiliána, ale kvůli formálnímu pochybení mohl být sňatek zpochybněn, a tak ji Bretonci provdali podruhé. A došlo k zázraku, který je při sňatcích z rozumu spíš výjimkou: Novomanželé, kteří se poprvé setkali až v den své svatby, se do sebe zamilovali.
Sedm let jejich šťastného manželství bylo tak trochu ve znamení budování rodinného hnízdečka a Karel se snažil. Dal základní podobu hradu, nyní už zámku, kterou si podržel až do počátku 19. stol. Vrchol pahorku byl zplanýrován a terasovitě upraven, k paláci Ludvíka XI. Karel přistavěl nová křídla a na místě dřívější malé svatyně založil bohatě zdobenou pozdně gotickou kapli. Ta se jako kaple sv. Huberta v celkem dobrém stavu zachovala a představuje krásný příklad dobové dekorace kombinující architektonické, vegetabilní i zoomorfní motivy. Možná bychom mohli mluvit o „labutí písni“ pozdní gotiky, protože rok po dokončení kaple, v roce 1494, vytáhl Karel VIII. do Itálie. Politický efekt tohoto dobrodružství byl sice nulový, ale Karel VIII. se díky němu stal prvním francouzským vladařem, který poznal italskou renesanci a renesanční životní styl. Domů se vrátil s bohatou kořistí uměleckých děl a také s italskými umělci, kteří měli jeho sídlo proměnit v renesančním duchu. Na tzv. Neapolské terase s vyhlídkou na řeku vznikla renesanční zahrada, vůbec první svého druhu v údolí Loiry. Založil ji s květinovými záhony a nejrůznějšími architektonickými i sochařskými doplňky v roce 1496 Pacello Mazzarotta, ve Francii, kde pracoval ve službách nejen Karla VIII., ale poté i Ludvíka XII. a Františka I., známý jako Pierre de Mercollienne. Tento „Leonardo zahrad“, jak se mu zdaleka ne bezdůvodně přezdívalo, byl jedním z prvních zahradních a krajinných architektů italské renesance. Ve stejném roce se na severní straně začal stavět nový palác Logis du Roi s velkým sálem, přibyly další věže, z nichž dvě byly opatřeny spirálovitě vedenou rampou pro jezdce a pro kočáry (tzv. věž Minimů a Heurtaultova věž), pro královnu se interiéry vybavily dovezeným italským nábytkem. Zámek měl v té době 220 pokojů.
Manželská idyla však skončila tragicky, když se Karel, spěchající jednoho jarního dne roku 1498 na utkání v jeu de paume, míčové hře předcházející tenisu, udeřil hlavou o zárubeň dveří tak silně, že po několika hodinách zemřel na krvácení do mozku. Bylo mu 28 let. Zoufalé bezdětné vdovy se ujal jeho švagr a „bratranec“ (fakticky syn bratrance Karlova dědečka) Ludvík Orleánský, o němž se říkalo, že Annu tajně miloval. Byl sice ženatý s Karlovou sestrou Janou, ale jakmile usedl jako Ludvík XII. na francouzský trůn, nechal manželství anulovat a oženil se s Annou. Jeho zájem o Amboise však byl daleko menší, než tomu bylo u Karla VIII. Krátce po svatbě v roce 1499 přesídlil i s královnou do Blois, kde zahájil velkolepou přestavbu rodičovského, taktéž gotického hradu. Stavební práce v Amboise sice pokračovaly, ale v menším rozsahu, zato však s výraznějším uplatněním renesančních prvků…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Zámky na Loiře