Hrad Loches neleží přímo u Loiry, nýbrž u jejího levostranného přítoku Indre, asi 35 km jihovýchodně od Toursu. Svým významem se ale řadí k památkám, které spoluutvářely prostředí tamního dvorského života ve vrcholném středověku. A sdílel s nimi, samozřejmě, podobné osudy.
Počátky dnešního Cité royale (královského města) Loches byly i zde spojeny především se strategickými důvody, když Římané nad řekou Indre založili opevněnou osadu Loccae. Podobně jako v nedalekém Chinonu, také tady vznikl klášter, který v roce 491 založil jistý Ursus z Cahors, pozdější sv. Ours. Několik staletí oblast ovládali Anjouovci, mezi nimiž vynikl zejména hrabě Fulko III., řečený Černý. Je o něm známo, že podnikl čtyři pouti do Svaté země, byl vynikajícím jezdcem a odvážným bojovníkem, ale také prozíravým zvelebovatelem svých držav. Než v roce 1040 zemřel, stihl kromě řady klášterů a podobných fundací postavit kolem stovky hradů a byl to právě on, kdo na počátku 11. stol. opatřil hrad Loches na tehdejší dobu nevídanou novinkou: mohutnou hranolovou věží určenou k obývání, která měla být v případě nebezpečí zároveň útočištěm vladaře a jeho nejbližších. Donjon na hradě Loches vznikl jako jeden z prvních v Evropě a napříště byl jako dominantní jádro románských hradů napodobován všude tam, kam dosáhl vliv francouzské architektury – koneckonců i ta nejslavnější pevnost nad Temží, o něco mladší, se jmenuje prostě Věž (The Tower).
Nedobytné útočiště uvnitř hradu, přístupné jen po lávce ve výši prvního patra, která se dala kdykoli strhnout, však mělo své úskalí: donjon stojící v bezpečné vzdálenosti od obvodových hradeb byl sám sice téměř nedobytný, ale nemohl se aktivně podílet na obraně hradu. To se nakonec mnohým obráncům hradů vymstilo, a když vešly ve známost příčiny pádu hradu Gaillard na dolní Seině, který roku 1204 dobyli Francouzi na Angličanech, začaly se namísto donjonů budovat válcové obranné věže situované právě do nejzranitelnějších míst obrany. Typickým příkladem může být Tour du Coudray na hradě Chinon, o níž byla řeč v předchozím článku.
Tam jsme se dotkli i situace ve 12. stol., kdy po vymření anglické normanské dynastie právě Anjouovci v osobě Jindřicha II. usedli na anglický trůn a jejich hrady se staly oporou vzdoru proti francouzské Koruně, a to zejména za jeho synů Richarda I. a mladšího Jana Bezzemka.
Po dlouhých bojích padl i hrad Loches roku 1204 do rukou francouzského krále Filipa II. Augusta a jeho následovníci pak povýšili Loches na další ze svých oblíbených rezidencí.
Rád zde pobýval zejména Karel VII., který se do vývoje hradu zapsal hlavně přestavbou Královského paláce (Logis Royal) v severním cípu protáhlého hradního areálu, i když konečný vzhled dali paláci až jeho nástupci, kteří k němu připojili další křídlo v plaménkovém (flamboyantním) stylu začínající pozdní gotiky. Mimo jiné zde žila Karlova oficiálně přiznaná milenka Agnès Sorelová, které král dokonce hrad Loches daroval do osobního vlastnictví. Formálně byla dvorní dámou královny Marie a na krále měla silný vliv. Jako inteligentní žena se svéráznými zvyklostmi (pohoršení budila též svými odvážnými oděvy) měla ovšem mnoho nepřátel. Karlovi dala tři děti, ale při čtvrtém porodu zemřela ve věku 28 let…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Zámky na Loiře